Otázky a odpovědi - 2. část

Otázka:

Jak je možné rozlišit Vůli Boha od zbožného přání?

Odpověď: Aby člověk znal Vůli Boha, nemusí být velkým duchovním Mistrem nebo vysoce pokročilou duší. Těch je na zemi velmi málo. Ale člověk musí být alespoň hledajícím, aby znal Vůli Boha. Jak může být člověk skutečným hledajícím? Člověk může být skutečným hledajícím, když bude cítit, že je bez Boha nejenom zcela bezmocný, ale také zcela beznadějný, bezvýznamný a zbytečný. Bez Boha je ničím, ale s Bohem je vším. Bůh je aspirace. Bůh je realizace. Bůh je odhalení. Bůh je projevení. Pokud má člověk takovýto vnitřní pocit, může se stát pravým hledajícím přes noc. Upřímný hledající se snaží meditovat oddaně každý den. Ten, kdo oddaně medituje každý den, bude mít brzy volný přístup do vnitřního Království Boha a bude schopen slyšet Jeho Poselství. Samozřejmě je snadné říci, že musíte meditovat oddaně, ale ve skutečnosti meditovat oddaně se může zdát tak obtížné jako vyšplhat na Mount Everest. Když začnete meditovat, musíte cítit, že samotný váš život, samotná vaše existence, samotný váš dech se nabízí Vnitřnímu Pilotovi ve vás. Jen tímto způsobem můžete meditovat oddaně a mít pocit oddanosti k Bohu.

Během vaší meditace nastane doba, kdy vaše mysl bude naprosto klidná a tichá. Ve vaší mysli bude jen čistota, jasnost a hloubka. Čistota, upřímnost a hloubka mají jednu společnou tvář, které se říká klid. Mají-li v sobě klid, jsou dokonalé. Když se mysl stane klidnou, tichou, průzračnou a prázdnou, ucítíte ve svém srdci chvění anebo můžete vnímat něco velice drobného, něco jako jemnou bublinu. Je to drobná věc, ale je na ní zlatými písmeny napsáno poselství. Dokonce i když máte oči zavřené, nevadí. Někdy je poselství přeneseno ze srdce do hlavy a svou myslí můžete vnímat, že toto poselství přišlo. Ale pokud jste schopni jít hluboko dovnitř, uvidíte, že poselství již bylo napsáno ve vašem srdci. Jen proto, že ho tam nedokážete vidět, přišlo do fyzické mysli, aby vás přesvědčilo.

V nejvnitřnějších skrýších srdce, kde je vše zaplaveno čistotou, nemůže poselství napsat nikdo jiný než Bůh. Nemůže do něj vstoupit žádná nebožská síla. To neplatí o mysli. V mysli může být mentální halucinace, výmysl nebo námi vytvořená pravda, kterou jsme si vnutili.

Ale do nejvnitřnějších skrýší našeho srdce si žádná rušivá myšlenka, žádná bojovná myšlenka, žádná svírající myšlenka nikdy nedovolí vstoupit. Hloubky našeho srdce jsou dobře chráněny, dobře střeženy Bohem samým, protože se v nich ukrývá Boží vlastní Bohatství a Poklad. On sám je zde jako vrátný, který hlídá svůj Poklad. Když meditujete, snažte se prosím cítit, že je nezbytné zcela otevřít své srdce a zcela zavřít svou fyzickou mysl. Fyzická mysl je ta mysl, která myslí na naše blízké a drahé, na naše přátele, na zbytek světa. Když zavřete dveře své fyzické mysli a otevřete dveře svého srdce, mysl se stane klidnou a tichou a srdce se stane veškerou přijímavostí. Je-li vaše koncentrace a meditace zaměřena na srdce a srdce dokáže přijímat, potom přirozeně to, co srdce má, Poselství od Boha, vyjde do popředí, a vy ho dokážete číst a využít ve svém každodenním životě.

Jedna věc je slyšet Poselství Boha správně a věc druhá je poslouchat ho a naplnit ho. Je celá řada těch, kteří dokáží slyšet Poselství Boha, ale ve svém vnějším životě ho nedokáží naplnit. Abyste to dokázali, potřebujete víru v sebe sama, víru, že nejste jen dítětem Boha, ale vybraným dítětem Boha. Každý je dítětem Boha, ale každý nemůže být vybraným dítětem Boha, protože ne každý vědomě aspiruje. Vybraní jsou ti, kteří skutečně chtějí Boha zde a nyní. Ti, kteří cítí, že neexistují a nemohou existovat bez Boha. Jen proto, že upřímně aspirujete, můžete se považovat za vybrané dítě Boha.

Otázka:

Jak mohu získat pozitivnější přístup k odevzdání se Vůli Boha?

Odpověď: Když se odevzdáváme Bohu, odevzdáváme se naší nejvyšší části, protože Bůh je naše nejosvícenější část. Nemůžeme oddělit Boha od naší existence. Pokud cítíme, že Bůh a my jsme jedním, potom Bůh je naší nejosvícenější částí a my jsme v této chvíli neosvícení. Jsme-li moudří a víme, že Ten, který je veškerým osvícením, je nedílnou součástí naší existence, půjdeme k Němu a budeme od Něj přijímat. Vnímáme-li odevzdání tímto způsobem, není zde žádný problém. Ale vnímáme-li odevzdání jako odevzdání se otroka svému pánovi, nikdy nebudeme schopni cítit naši jednotu. Otrok se odevzdává svému pánovi ze strachu. Obává se, že bude propuštěn, pokud neudělá svou práci dobře. Cítí, že nezáleží na tom, co udělal, dokonce i když udělal pro pána vše oduševněle, oddaně, dokonce bezpodmínečně, stále nemá žádnou záruku, že mu pán dá to, co chce, nebo že pána skutečně potěší. Je-li jeho pán obyčejná lidská bytost a má několik otroků, potom od nich získá cokoliv chce; ale co se týká jeho vlastního sebedávání, může být milióny mil vzdálen od jejich potřeb. Když nabízíme svou existenci Bohu, máme pocit jednoty mezi Otcem a synem nebo Matkou a dítětem. Malé dítě vždy cítí, že cokoliv vlastní jeho otec, je také jeho. Jeho otec má auto. Dítěti jsou jen tři roky, ale říká: "Já mám auto." Nemusí říkat: "Můj otec má auto." Jen řekne: "Je to naše auto."

A tak když změníme vnímání našeho vztahu k Bohu, nebude zde žádný problém. Pokud On má Mír, potom my máme právo považovat Jeho Mír za svůj vlastní. On je naším Otcem, takže ho můžeme zdědit. Protože Bůh je naším Otcem, protože Bůh je naší Matkou, můžeme mít tento pocit. Jestliže máme pocit, že jsme otroky Boha a On je naším Pánem Nejvyšším, že jsme u Jeho Nohou a musíme pro Něj udělat vše, potom nemáme žádnou jistotu, žádnou záruku, že nás potěší.

Ale pokud budeme mít pocit jednoty mezi otcem a synem, mezi matkou a dítětem, budeme cítit, že to, co vlastní matka nebo otec, má dítě právo považovat za své zcela vlastní. Dítě se neodevzdává. Jen právoplatně považuje bohatství své matky nebo svého otce za své zcela vlastní.

My neodevzdáváme nic; jen si uvědomujeme skutečnost, že patříme někomu, kdo má vše. Prostě jdeme a v každém okamžiku to považujeme za své. Pro nohy není vůbec obtížné cítit svou jednotu s hlavou, protože nohy vědí, že hlava také velice často potřebuje pomoc od nohou.

Podobně když aspirujeme, začneme cítit, že Bůh nás potřebuje stejně jako my Jeho. Tak jako my Jej potřebujeme, abychom realizovali to Nejvyšší, Absolutní Pravdu, také On nás potřebuje pro své projevení. Jestliže není pod důstojnost Boha přijmout pomoc od nevědomých lidí pro své projevení na zemi, jak může být pod naši důstojnost žádat Boha, aby nám dal mír, světlo a blaženost?

Jakmile si jednou vytvoříme vědomou jednotu s Bohem, neexistuje žádné odevzdání. Je jen vzájemné dávání a braní. Co nohy nabízejí, hlava radostně přijímá a obráceně. My dáváme Bohu svou aspiraci a On nám dává svou Realizaci. My Mu dáváme to, co máme, a On nám dává to, co má a čím je. Neodevzdáváme se tedy, ale jen se navzájem považujeme za své zcela vlastní.

Otázka:

Je rozvíjení síly vůle na překážku naší schopnosti odevzdání se?

Odpověď: Máme-li nezdolnou sílu vůle, získáme schopnost bezpodmínečného odevzdání. Na druhou stranu, když se dokážeme bezpodmínečně odevzdat, rozvíjíme si sílu vůle. Vnitřní síla vůle, která je světlem duše, a odevzdání, které je jednotou srdce s Absolutním, jdou společně. Není žádný rozdíl mezi silou vůle duše a bezpodmínečným odevzdáním Vůli Nejvyššího. Obojí je stejně silné. Když se někdo dokáže bezpodmínečně odevzdat Vůli Nejvyššího, je to výsledek jeho vnitřní síly vůle, světla duše.