
Meditace na každý den "měsíc listopad"
1. listopadu
Chceš učinit pokrok? Pokud ano, pak považuj každý problém ne za svého vyzývajícího, ale povzbuzujícího přítele, který ti pomáhá dospět k tvému konečnému cíli.
Problémy neznačí neschopnost člověka. Problémy neznačí nepřiměřenost člověka. Problémy neznačí nedostatečnost člověka. Problémy značí jeho vědomou potřebu sebepřekonání ve vnitřním světě a vědomou potřebu sebezdokonalení ve vnějším světě.
2. listopadu
Je-li naše vědomí nízké, své špatné myšlenky můžeme okamžitě zastavit silou své vůle.
Máme-li dobré myšlenky, silou své vůle je můžeme posílit. Síla vůle dokáže snadno zničit naše špatné myšlenky a vymazat v nás špatné síly. Silou vůle můžeme také zvětšit sílu svých dobrých myšlenek a zvětšit své dobré kvality. A tak používáme-li svou sílu vůle správně, můžeme ve svém životě provádět zázrak za zázrakem. A dokonce i když si svou modlitbou a meditací sílu vůle nevyvineme, přesto dokážeme tyto věci dělat svou upřímnou aspirací a upřímným vnitřním pláčem. Takže se modlete a meditujte a rozvíjejte si svou aspiraci a vděčnost. Pak ve svém životě uvidíte opravdový rozdíl.
3. listopadu
Ode dneška se budu snažit o nový druh úspěchu. Mé vědomé odevzdání se Vůli mého Milovaného Nejvyššího bude mým jediným úspěchem.
Bůh je pro ty, kdo jsou naprosto upřímní a naprosto odhodlaní stát se Jeho vybranými nástroji. Jste-li naprosto odhodláni stát se Jeho vybranými nástroji, pak On vás bude inspirovat, pomáhat vám a povede vás k Nejvyššímu. Musíte se rozhodnout, co doopravdy chcete. Nejvyšší, Nejhlubší, Konečné a Absolutní nejsou pouhá slova. Jsou to skutečnosti, naprosté skutečnosti, kterých můžeme dosáhnout jen tak, že potěšíme Boha Božím vlastním způsobem.
4. listopadu
Odpuštění hojných hříchů je dobré. Osvícení hojných hříchů je lepší. Nikdy se neuchylovat ke hříchu je zdaleka nejlepší.
Nejvyšší osvěcuje minulost odpuštěním. Skutečné odpuštění znamená zapomnění, vědomé zapomnění. Jestliže vám někdo skutečně odpustí něco, co jste udělali, nebude si uchovávat vzpomínku ani ve své vnitřní představě. Avšak pokud vám neodpustí, bude si ji udržovat před svým vnitřním zrakem. Osvícení je nezbytné kvůli temnotě. Chyby jsou temnota. A tak Nejvyšší osvěcuje naše chyby svým odpuštěním.
5. listopadu
Jestliže ty víš, jak být neposlušný, pak Bůh stejně tak ví, jak odpouštět.
Ve vzácných případech vidíme nedokonalosti sami na sobě, vždy je však vidíme na druhých. Co děláme, když objevíme, že jsme nedokonalí nebo že jsme udělali něco špatně? Okamžitě si odpustíme nebo ignorujeme skutečnost, že jsme udělali něco špatně, anebo se rozhodneme obrátit list a už to nikdy znovu neudělat. Všechno to děláme proto, abychom získali uspokojení. Pokud neodpustíme druhým, když dělají něco špatně, pokud v sobě proti nim ukrýváme nebožské myšlenky nebo je chceme potrestat, nikdy nenajdeme pravé uspokojení. Abychom uspokojili sami sebe, svou skutečnost, musíme odpustit také druhým. Odpuštění je osvícení. Musíme cítit, že odpustíme-li druhým, osvěcujeme sami sebe, své vlastní rozšířené, rozlehlejší vědomí.
6. listopadu
Dokážeme-li se považovat za božské nástroje, můžeme pocítit, že Bůh prožívá zkušenost v nás a skrze nás.
Ve slovníku Boha neexistuje žádné takové slovo jako „neúspěch”. Co vidíme v Jeho slovníku je „zkušenost”. Neúspěch je zkušenost. Úspěch je zkušenost. Můžeme a měli bychom je přijímat se stejnou radostí. Když Bůh něco dělá na vnější úrovni, kvůli svým předpojatým názorům nazýváme jeden výsledek úspěchem a druhý selháním. Bůh ale nepoužívá Mysl. Bůh projevuje zkušenost, kterou lidská bytost potřebuje prožít. Dává takovou zkušenost, která je nezbytná. Lidské bytosti však mají předpojaté představy o tom, co je úspěch. Jsou závislé na vnějším výsledku. Neúspěch okamžitě ničí veškerou jejich inspiraci a úspěch je vynáší do nebes. V případě Boha je všechno jen zkušeností. Když začíná, činí a končí, jen zakouší řadu zkušeností.
7. listopadu
Bůh odpustil mému životu. Mé srdce se proto cítí povinno odpustit světu kolem mě.
Neodpustíme-li, co se stane? Nakládáme si na ramena těžký náklad. Jestliže jsem udělal něco špatného a nepokusím se odpustit si nebo se osvítit, budu neustále myslet na to, že jsem udělal chybu. A pokaždé, když pomyslím na svůj špatný čin, jenom přidám ke svému těžkému nákladu viny. Podobně, když mi druzí udělali něco nespravedlivého, čím více na to budu myslet, tím těžší bude mé břemeno hněvu a rozmrzelosti. A já musím běžet ke svému cíli. Jestliže si naložím na ramena něco těžkého, jak budu moci běžet? Uvidím, že všichni ostatní běží velice rychle, zatímco já mohu stěží kráčet.
8. listopadu
Povaha dává klíč k otevření nejkrásnějších dveří života: míru mysli a blaženosti.
Každý den brzy ráno se postavte před zrcadlo. Odvážíte-li se postavit před zrcadlo, pak se snadno dokážete postavit před celým světem. Vidíte-li nebožskou tvář, která se na vás dívá, když stojíte před zrcadlem, pak si buďte jisti, že celý svět je nebožský. Jestliže však získáváte ze své tváře radost, je-li čistá a božská, pak si buďte jisti, že také celý svět je čistý a božský. Podle toho, jak vidíte sami sebe, se vám bude jevit i okolní svět.
9. listopadu
Přesvědčené srdce a ujištěná mysl jsou nepochybně dva nesmrtelné dary shůry lidstvu.
Důvěra je nanejvýš důležitá. Máme-li důvěru sami v sebe a v Boha, pak rozhodně můžeme dělat rychlý pokrok. Pokud máme důvěru jen v Boha a ne sami v sebe, pak nedokážeme jít příliš rychle. Máme-li důvěru jen sami v sebe a ne v Boha, ani tehdy nedokážeme dělat příliš velký pokrok. Musíme cítit svou důvěru v Boha a Boží důvěru v nás. Svou důvěru v Boha ucítíme silou svého vlastního zasvěcení, a Boží důvěru v nás můžeme pocítit uvnitř a skrze Světlo Soucitu, které nám neustále a bezvýhradně nabízí.
10. listopadu
Duchovnost je vědomá touha člověka po Bohu.
Duchovnost nám říká, že Bůh, který je dnes nepoznatelný, se zítra stane poznatelným a pozítří bude zcela známý. Boha musíme potřebovat kvůli Bohu samotnému. Bůh nás může naplnit naším vlastním způsobem, ale jsme to my, kdo nebude plně naplněn, když nás Bůh uspokojí naším vlastním způsobem. Naše plačící srdce, naše aspirující srdce, naše ozařující srdce nebude nikdy uspokojeno, dokud a pokud nepotěší Boha Božím vlastním způsobem. Proto je naše realizace Boha jen pro Boha.
11. listopadu
Chceš závodit se smrtí. Říkám ti, že uspěješ. Jen si s sebou vezmi jednu věc: malinký plamínek vděčnosti.
Nejlepší způsob, jak najít duchovní vyléčení, je každý den na letmou vteřinu nabídnout vděčnost Nejvyššímu Léčiteli. Nabídneme-li Mu svou vděčnost za to, co teď máme nebo co jsme, naše aspirující a zasvěcené srdce se rozšíří. To znamená, že se zvětší naše vnímavost. Když se vnímavost zvětšuje, Boží Světlo, které je všeléčivé, do nás může vstoupit v nezměrné míře. Je to v srdci vděčnosti, kde může Boží Světlo trvale přebývat.
12. listopadu
Nemoc je všude kolem. Jak ji můžeme vyléčit? Vyléčit ji můžeme jen svým vděčným srdcem.
Musíme nabízet svou vděčnost Absolutnímu Nejvyššímu za to, že nám dal upřímný vnitřní pláč po vyléčení utrpení lidstva. Je mnoho těch, kteří se nestarají o to, jak vyléčit nemoc uvnitř sebe nebo ve světě. Na zemi jsou milióny a miliardy lidí, ale kolik z nich volá po vyléčení utrpení a bolestí lidstva? Velice málo. Právě proto, že jsme hledající, pláčeme a snažíme se vyléčit odvěké choroby a utrpení lidstva. Kdo nám dal tuto aspiraci, tento vnitřní pláč? Bůh sám. A tak je naší svatou povinností nabídnout Mu svou vděčnost. Kdo nám dal tuto schopnost? Bůh sám. Pokud v každém okamžiku dokážeme nabízet Bohu svou vděčnost, vnímavost našeho srdce se bude zvyšovat. A uvnitř naší vnímavosti je síla, světlo a moc vyléčit utrpení lidstva.
13. listopadu
Plač uvnitř mocně. Usmívej se navenek oduševněle.
Vděčnost vynášíme do popředí svým neustálým vnitřním pláčem. Navenek pláčeme, když zoufale potřebujeme jméno, slávu, vnější schopnost, blahobyt a tak podobně. Avšak pláčeme-li uvnitř, musíme cítit, že pláčeme jen proto, abychom potěšili a naplnili Boha Jeho vlastním způsobem. Vnější pláč je pro naše vlastní naplnění naším vlastním způsobem. Vnitřní pláč je pro naplnění Boha Božím způsobem. Cítíme-li neustálý vnitřní pláč, znamená to, že se snažíme potěšit Boha, uspokojit Boha a naplnit Boha Božím vlastním způsobem. Dokážeme-li plakat vnitřně, v tichosti, tehdy se naše vděčnost zvětšuje, neboť uvnitř vnitřního pláče je příbytek vděčnosti, a uvnitř příbytku vděčnosti je Bůh.
14. listopadu
Už tě nebaví být tím, čím jsi? Pak dej Bohu poprvé šanci, aby se o tebe staral. Bůh se o tebe snadno může starat a rozhodně to udělá. Jenom Mu dej šanci.
Abyste si uvědomili, že jen Boží Vůle vám může dát štěstí, podívejte se, co se stane, když naplníte svou vlastní vůli. Je to samé zklamání. Když naplníte Boží Vůli, získáte jen radost. Jakmile to několikrát zakusíte, budete mít dostatečný důkaz. Když jste naplnili své vlastní touhy nebo jste něčeho dosáhli svým vlastním způsobem, získali jste skutečně uspokojení? Okamžitá odpověď bude ne. Avšak Boží způsob vám nepochybně uspokojení dá.
15. listopadu
Oduševnělé štěstí je můj doprovod. Proto dojdu velmi daleko.
Jste-li šťastní, vašemu duchovnímu pokroku to nesmírně pomůže. Jste-li nešťastní, neuděláte pokrok vůbec žádný. Naopak, budete pochodovat zpět. Skutečné vnější štěstí není sebeklam. Nepřichází z plýtvání časem a oddávání se životu potěšení. Skutečné vnější štěstí je něco naprosto odlišného. Přichází z vnitřní radosti a vnitřního uspokojení.
16. listopadu
Upřímná touha člověka: uchopit, vlastnit a rychle se těšit. Upřímná touha duše: aspirovat, nabízet a těšit se věčně.
V tomto světě buď toužíme, nebo aspirujeme. V každém okamžiku máme velkou příležitost uchopit a vlastnit svět, anebo se s ním nerozlučně sjednotit. Meditace nás učí, jak se stát s celým světem nerozlučně jedním. Pokud pláčeme po Nesmírném, po konečné Pravdě, meditace je okamžitou odpovědí. Pokud chceme dosáhnout bezmezného míru, bezmezného světla, bezmezné blaženosti, meditace je jedinou odpovědí. Svět potřebuje jedno – mír – a meditace je jedinou odpovědí.
17. listopadu
Modlitba je tajemstvím nesmírného úspěchu. Meditace je tajemstvím cenného pokroku.
Meditace a modlitba jsou dva odlišné druhy rozmluvy, ale slouží ke stejnému účelu. Když se modlíme, mluvíme k Bohu; říkáme Mu o svých potřebách a o svých oduševnělých očekáváních. Svou modlitbou žádáme Boha o cokoli, co chceme, a modlitbou Bohu také nabízíme cokoli, co bychom Mu rádi nabídli ze své vlastní existence. Ale když meditujeme, zůstáváme tiší, naprosto tiší, a prosíme Boha, aby působil v nás a skrze nás. On dává pokyny a my se snažíme vykonávat Jeho projevenou Vůli.
18. listopadu
Každá modlitba je božsky důležitá. Každá meditace je nanejvýš významná. Každá zkušenost je oduševněle plodná.
Na počátku silou své meditace vidíme a cítíme, že Bůh sám dělá vše a my jsme pouhými nástroji. Ale časem, když jdeme hluboko dovnitř, dospějeme k poznání, že On není jen Tím, kdo činí, ale i činem samým, a není jen činem, ale také jeho výsledkem. Abychom to zjednodušili, můžeme říci, že meditace představuje Boží vědomé a soucitné pokyny, které nám Bůh dává, a modlitba znamená naši oduševnělou rozmluvu s Bohem. Když meditujeme, Bůh mluví k nám a my Mu nasloucháme s největší oddaností. Když se modlíme, my mluvíme k Bohu a On nám naslouchá s největším Soucitem.
19. listopadu
Tvá mysl má záplavu otázek. Existuje jen jediný učitel, který je dokáže zodpovědět. Kdo je ten učitel? Tvé ticho milující srdce.
Jsou dvě významné cesty, které nás mohou dovést k našemu určenému Cíli. Jednou je mentální cesta, cesta mysli; tou druhou je duševní cesta, cesta srdce. Obě tyto cesty nás dovedou k našemu určenému Cíli, avšak jedna z nich je kratší a bezpečnější, a to je cesta srdce. Jdeme-li cestou mysli, v každém okamžiku nás mohou unést pochybnosti. Informace světa mohou snížit naši aspiraci. Avšak cesta srdce je zalitá sluncem. Když jdeme touto cestou, vždy hluboko uvnitř sebe cítíme jelena, který běží k určenému Cíli.
20. listopadu
Ve svých neklidných hodinách bezvýhradně medituje na Boha. Ve svých míruplných hodinách medituje sám na sebe, budoucího Boha.
Je-li člověk upřímný a skutečně aspiruje, pak se modlí a medituje božským způsobem podle své schopnosti. Dělá co může, a zároveň sleduje všechny situace, pohromy a síly kolem sebe. Říká: „Svou část jsem udělal. Nyní je na Bohu, aby mě osvobodil od těchto nebožských sil nebo nepříjemných zkušeností.” Toto je ten nejlepší postoj. Dokážeme-li jít každý den během své meditace hluboko dovnitř, staneme se pozorovatelem, svědkem. Avšak pokud ve své meditaci nedokážeme jít hluboko každý den, druhou nejlepší věcí je jednat jako hrdina a nabídnout výsledky svých činů Bohu. Výsledek na sebe může vzít podobu porážky. Dokážeme-li ho však šťastně nabídnout Bohu, jednáme jako božský hrdina.
21. listopadu
Staneš-li se naprosto upřímným hledajícím, pak nehledě na to, kde jsi nebo s kým jsi, budeš cítit vnitřní pláč. Tento vnitřní pláč se může stát a stane se neustálým, nebude-li tvé srdce ničím než upřímností a čistotou.
Pokud každý den pracujete s lidmi, kteří neaspirují, svou vysokou aspiraci si dokážete uchovat stejným způsobem, jako nejlepší student ve třídě dokáže studovat se špatnými studenty. Nejlepší student ví, že má svůj cíl. Musí se přednášku důkladně naučit, musí potěšit svého učitele, musí být zaplaven světlem vědomosti; špatní studenti si zatím tyto věci vůbec neuvědomují, anebo se o ně nestarají. Podobně, zatímco pracujete s neaspirujícími lidmi, veškerou svou pozornost musíte věnovat svému vnitřnímu životu aspirace. Musíte cítit, že váš život aspirace má jasný cíl: realizaci nejvyššího Absolutního.
22. listopadu
Bůh chce být tím prvním, kdo bude tleskat tvému vnitřnímu osvícení a vnější přeměně.
Jedním způsobem, jak přeměnit lidskou přirozenost, je snášet shůry božské, všeozařující světlo Nejvyššího a zvětšovat tak svou nádobu vnímavosti. Předtím, než je lidská přirozenost přeměněna, je plná temnoty. Temnota může být odstraněna jen tím, že vneseme dovnitř světlo, ničím jiným. Musíme vědomě a neustále snášet shůry světlo a poté zvětšit svou vnímavost. Čím více zvětšíme svou vnímavost, tím více světla v sobě dokážeme udržet.
23. listopadu
Nikdy není příliš pozdě zcela přeměnit svou přirozenost.
Jiný způsob, jak přeměnit lidskou přirozenost, je vidět v každé lidské bytosti božské světlo a nic jiného. Právě proto, že v sobě a v druhých vidíme něco nebožského, se pro nás stalo nemožné přeměnit ať už svou vlastní povahu, nebo lidskou povahu obecně. Jestliže v druhých bez ohledu na to, co dělají, co říkají nebo jací jsou, vidíme vědomě a neustále jen božské světlo – světlo, které snášíme shůry – pak bude lidská přirozenost automaticky přeměněna. Vidíme-li světlo v každém člověku i ve své vlastní přirozenosti, pak je nejen možné, ale i nevyhnutelné přeměnit lidskou přirozenost i přirozenost země.
24. listopadu
Pravá pokora znamená dávat radost druhým.
Jestliže jste nedosáhli nebo nemůžete dosáhnout své vnitřní jednoty s druhými, pak se můžete pokusit dát jim pocítit, že jsou stejně důležití jako vy, ne-li více. Jestliže dokážete dát lidem na vnější úrovni pocit, že jsou skutečně důležití, budou si vás vážit. Zde na zemi chceme získat radost. Jak ji ale získáme? Radost nezískáme tím, že se dostaneme před ostatní, ale tím, že do popředí vyneseme druhé. Skutečnou radost získáme sebedáváním, ne vlastněním nebo ukazováním své vlastní nadřazenosti. Když necháme druhé, aby získali radost jako první, cítíme, že naše radost je úplnější, dokonalejší, více božská. Dáme-li druhým pocítit, že jsou stejně důležití nebo důležitější, ukazujeme svou skutečnou pokoru.
25. listopadu
Musíme se nadechovat čistoty, tak jako se nadechujeme vzduchu. Vědomě musíme myslet na čistotu.
Máme vnitřní existenci a máme vnější existenci. Naše vnitřní existence bude dozajista udušena, je-li pro nás nemožné vdechovat čistotu. Kosmické Já, univerzální Já, je vždy dychtivé zásobit nás čistotou v nekonečné míře. Nedosáhneme-li ve svém vnitřním životě čistoty, náš vnější život musí dříve či později selhat. V čistotě může růst naše božskost; v čistotě může náš skutečný život rozkvést a dosáhnout svého naplnění zde na zemi.
26. listopadu
Pro svou nelítostnou ctižádost navždy zůstaneš nedokončeným stvořením.
Tam, kde je ctižádost, je vždy nešťastný soutěživý duch. Jste ctižádostiví, protože chcete někoho porazit; chcete dosáhnout něčeho, co ostatní nedosáhli. Je-li zde ctižádost, existuje tu velké nebezpečí, že nepůjdete ke svému skutečnému cíli. Ctižádost vás může dovést k cíli, který není vaším pravým cílem, ale cílem někoho jiného. Protože píseň ctižádosti je písní nadřazenosti nad ostatními, vědomě či nevědomě nás odvádí k jinému cíli. Avšak když aspirujete, neaspirujete proto, že aspirují druzí nebo že je chcete v aspiraci překonat. Ne! Není zde žádný soutěživý duch. Je to vaše vnitřní naprostá nezbytnost, kterou naplňujete. Aspirujete, protože cítíte, že je vaší svatou povinností dosáhnout svého určeného cíle, tak abyste mohli co nejvíce sloužit Absolutnímu Nejvyššímu.
27. listopadu
Soutěžení je dobré, pokud je to soutěžení v sebepřekonávání a ne soutěžení v předvádění ega.
Kde je aspirace, tam je jednota, a v jednotě není žádná potřeba soutěžení. Avšak není-li zde žádná aspirace a žádný pocit jednoty, je-li někdo ve světě touhy, tehdy přirozeně musí ctižádost sehrát svou roli. Předtím, než vstoupíme do duchovního života, je ctižádost pomocí, avšak ta samá ctižádost se nakonec stává velikou překážkou, skutečným nepřítelem, není-li přeměněna v čistou aspiraci, jakmile jednou přijmeme duchovní život.
28. listopadu
Nikdo nemůže vidět Boha podle svých představ.
Boha nemůžeme definovat podle jednoho určitého pocitu nebo prožitku. Každý musí zažít Boha sám. Řekneme-li, že Bůh je samý mír nebo že Bůh je samá blaženost, najdou se lidé, kteří nám budou odporovat. Každý si musí definovat Boha sám pro sebe. Všichni chceme uspokojení. Já cítím uspokojení zakoušením pravdy a světla a také druzí získají uspokojení ze zážitku této skutečnosti, ačkoli ji mohou nazývat jiným jménem.
29. listopadu
Všechny oči spočinou na tobě, až tvé vlastní oči pohlédnou dovnitř a zhluboka se napijí blaženosti tvého srdce univerzální jednoty.
My všichni jsme dětmi Boha. Mluvíme rozdílnými jazyky, ale pokud jde o srdce – vaše srdce, mé srdce, jeho srdce, její srdce – jsme všichni sladěni. Je to jen mysl, kdo vytváří problémy. Aspirující srdce neustále rozmlouvá s duší, a duše je představitelem Boha. Uvnitř nás všech stále existuje nepomíjející pravda. Jedná-li se o skutečnou duchovnost, neexistuje žádná zeměpisná hranice – žádný východ, žádný západ, žádný sever, žádný jih. Je zde jen jednota srdce. Je to skrze jednotu našeho srdce, jak naplníme sami sebe a jak naplníme Boha v nás a skrze nás.
30. listopadu
Sebedávající srdce zcela jistě dosáhne toho, co si tak spravedlivě zaslouží.
My všichni jsme nástroji Boha. Avšak jsme-li příliš vtaženi do materiálního života, pak nedokážeme být Jeho vybranými nástroji. Vybranými nástroji Boha jsou ti, kteří neustále dávají sami sebe. Nejsou sami pro sebe, ale pro celý svět. Vybrané nástroje mají široké srdce. Nesnaží se uzavírat do své vlastní skutečnosti. Snaží se nabídnout svůj život celému světu.
Meditace

Except where explicitly stated otherwise, the contents of this site are licensed under a Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivs 3.0 Unported License. read more »
SriChinmoyCentre.org is a Vasudeva Server project.