Meditace v činu: Služba druhým

Když meditujeme v tichosti s nejvyšší oddaností, je to jedna podoba meditace. Když se snažíme zasvětit svou práci Bohu anebo světu, je to jiná podoba meditace, kterou můžeme nazývat projevením. V tu chvíli sloužíme božskosti v lidstvu.

Proto abychom účinně sloužili božskosti v lidstvu, musíme vědomě cítit Boží přítomnost v těch, kterým sloužíme. Zatímco k někomu mluvíme, musíme cítit, že mluvíme k božskosti uvnitř této osoby. Jinak, pokud jen pomáháme někomu naším vlastním způsobem bez jakéhokoliv vědomého pocitu zasvěcenosti Nejvyššímu, pak tato práce nemůže být považována za podobu manifestace či meditace v činu.

Pokud se modlíme a meditujeme, ucítíme, že Bůh je uvnitř každého, že On je živoucí skutečností. Bůh je všude a ve všem, pravda. Ale když se modlíme a meditujeme, tehdy se pro nás tato mentální víra stane skutečnou, živoucí pravdou. V tu chvíli budeme vědomě sloužit každému právě proto, že víme a cítíme, že Bůh je uvnitř něj.

Nevidíme-li Boha, pravdu či světlo v naší činnosti, nemůže být naše fyzická mysl přesvědčena o ceně těch věcí, které děláme. Dnes někomu posloužíme a zítra si řekneme: "Ó, on je takový hlupák! Nemá žádnou aspiraci, žádné dobré kvality! Proč bych mu měl sloužit?" Podíváme-li se na jednotlivce bez modlitby a meditace, oddělíme tu osobu od duše. Ale pokud se modlíme a meditujeme, tehdy spatříme duši, božskost uvnitř každé osoby, a pokusíme se přivést jejich božskost do popředí. Když se modlíme a meditujeme, naše práce bude zasvěcenou službou a tato zasvěcená služba nám pomůže činit duchovní pokrok. Je mnoho lidí, kteří pracují patnáct, šestnáct hodin denně. Ale jejich činnost není zasvěcenou službou. Pracují jen mechanicky pro vydělání peněz a starají se o svou vnější zodpovědnost. Ale přejeme-li si skutečně zasvětit svůj život Bohu a lidstvu, modlitba a meditace nám to umožní.