Na třešně, aneb jak mě Pán Bůh opět zachránil

Jestli se domníváte, že když člověk přijme duchovní život, tak se okamžitě dokáže chovat jako svatý, tak to jste na velkém omylu. Všichni jsme hříšní ažaž a všichni máme spoustu nectností. Já například, mimo jiné a možná ještě horší chyby, jsem nehorázně mlsná. Snažím se ovládat, jak to jen jde, ale moc se mi to nedaří.

Mám moc ráda sladké ovoce a to mi bylo dnes málem osudné. Zaslechla jsem kamarádky, jak se domlouvají, že pojedou na kolech na třešně. V mých mlsných představách mají třešně zaručeno velmi dobré umístění. Zkuste to se mnou, stojíte pod stromem právě tak akorát zralých třešní, větve obsypané lákavými plody vám nabízí svou sladkou úrodu a vy se nezřízeně cpete. Jednou rukou přidržujete větev, aby jste dosáhli na ty nejlepší, druhou rukou trháte, odněkud se vynořila třetí a čtvrtá ruka, kterými si tu dobrotu strkáte do úst a oči bloudí po stromě, kde je ještě lepší úlovek. Neznám člověka, který by byl schopen dobrovolně přestat, dokud aspoň trošku může. Na to se dokážu celý rok těšit a vždycky je mi líto, když toto sladké pokušení nějak propásnu.

Tak tedy jak jsem slyšela mluvit o třešních, hned jsem zbystřila a zapomněla jsem na to, že je konec týdne, a že jsem docela dost unavená a nutně potřebuji odpočinek. Naopak, ožila jsem jak rybička ve vodě, vetřela jsem se do toho třešňového spolku a k večeru jsme vyrazily.

Je pravda, že moje kolo má dobu své slávy již dávno za sebou, ale pořád ještě jezdí bez nějakých zvláštních poruch. Sice poslední dobou všelijak vrzalo a už jsem mu slibovala návštěvu servisu, ale stejně jsem se divila, proč se mi tak těžko jede, měla jsem pocit, že holkám nestačím a jela jsem čím dál tím pomaleji, i když jsem do toho pořádně šlapala. Pak jsem potřebovala přehodit rychlost, protože se objevil kopeček a v mém milém kole něco cvaklo a po malém kousku jízdy jsem zjistila, že brzdím, i když nebrzdím. Kamarádky už na mě čekaly a když viděly že se mi s kolem něco stalo, hned mi začaly pomáhat. Zkoušely jsme popotahovat za všechny možné drátky, ale bez valného výsledku. Dokonce zastavil jeden ochotný kolemjedoucí cyklista a nabízel svou pomoc, což jsme neodmítly, ale také na nic nepřišel. Naštěstí se mi to přihodilo dost blízko opravny kol, kde jsem moje kolo měla z jara na prohlídce. Tak jsem se s velkou lítostí s kamarádkami rozloučila, řekla jsem ať jedou beze mně, že zkusím tu opravnu. Nedalo se nic jiného dělat, a tak jsme se rozešly s tím, že však za nimi můžu dojet, jestli mi to spraví.

Do servisu jsem kolo dotlačila právě ve chvíli, kdy už chtěli zavírat, ale laskavě se mě ujali. Nebyla to zaseknutá brzda, ale cosi povoleného na zadním kole, za čtvrt hodinky to bylo spravené s prapodivnou připomínkou, že to kolo si již zaslouží trvalý odpočinek.

Jen Pán Bůh ví, co by se mohlo stát, kdyby se mi to nezaseklo právě na tom místě, kde jsem musela jet pomaloučku, to si radši ani nechci představit ty kotrmelce, co by mohly přijít, kdyby se mi to stalo v plné rychlosti a třeba ještě z kopce. Ale protože jsem měla v hlavě místo vděčnosti za záchranu od bůhvíjaké nehody jen ty třešně, tak asi po dvouvteřinovém zaváhání jsem vyrazila ke svému původnímu cíli. Když jsem dojela na to stejné místo, kde se mi předtím kolo zaseklo, málem jsem bez jakéhokoli důvodu z kola spadla. Nějak jsem to vybalancovala a zastavila a najednou mi to došlo. Tak jsem sice pozdě, ale přece poděkovala mému milému Pánu, za to že mě opět zachránil, ani netuším od jak velkého problému. S tichou pokorou jsem se sklonila před nekonečnou milostí Nejvyššího a s vděčnou modlitbou jsem tam chvíli postála...

Třešně byly dobroučké a slaďoučké a najedla jsem se jich víc než dosyta.