O potřebě pokory

V životě hledajícího je málokterá duchovní kvalita, tak často vyslovovaná a přitom tak obtížně dosažitelná, jako pokora. Každý ví, že pokora je v duchovním životě nutná. Méně z nás ví, že je prostředkem. A ještě méně, že je i cílem. A ještě méně než ještě méně lidí ví, že je jen startovací čarou skutečného duchovního pokroku.

   Proč? Pokora znamená schopnost vnímavosti a zároveň přijímat to božské v nás. Pokora znamená ochotu překonávat svoje vlastní omezení, slabosti a zlozvyky. Pravá pokora je jiné slovo pro odevzdanost Bohu. Pro začínajícího hledajícího může být výrazem pokory ochota přečíst si duchovní knihu či ovládnout svoji zlobu v situaci, kdy mu je nespravedlivě ublíženo. Pokročilý hledající by měl mít již pravidelnou disciplínu a hrubé závislosti, jako například nezvladatelné záchvaty strachu či vzteku, by měly být pod vědomou kontrolou. Mohou vznikat, a také budou vznikat ještě dlouho, ale hledající by se na ně neměl chytit a pěstovat je svojí pozorností. Tady se pokora přeměňuje z jednorázové záležitosti v déle trvající. Hledající medituje déle a pokouší se mír a vnitřní klid meditace přenášet i do zevních aktivit. Čím více má pokory, tím déle si dokáže udržet plody své meditace ve shluku zevního světa. To je vnější tvář pokory. Vnitřní tvář je patrná do jisté míry jen hledajícímu a úplně Bohu. Vnitřní pokorou je hloubka, do jaké dosáhne meditace uvnitř hledajícího. Někdy meditace jen poněkud ztiší mysl. To není velké dosažení, i když jistě cenné. Ale při hlubší meditaci světlo vstupuje do dalších úrovní vědomí hledajícího. A k tomu je potřeba pokory neboli odevzdanosti. Hledající v sobě vzývá Boha a pokorně přijímá jeho příchod. Není-li ochota přijímat, není-li pokora, Bůh sice může přijít, ale zůstane neviděn.  

Hledající ale touží poznat Boha dokonale a úplně. A tak postupně, někdy rychleji a někdy pomaleji, prohlubuje svojí meditaci, prohlubuje svojí vnímavost a umožňuje světlu působit stále hlouběji v sobě a stále větší silou. A poznává, že samotným cílem je světlu se plně odevzdat. Dosáhnout dokonalé pokory, kdy světlo působí v hledajícím s jeho plným vědomím a souhlasem. Možná působení světla vyvolá před hledajícího jeho staré slabosti a problémy, vyvolá i situace, ve kterých hledající dříve selhal, ale světlo již prozářilo vědomí hledajícího do té míry, že si tento uvědomuje neskutečnost těchto zážitků. Ač mohou bolet, hledající ví, že stačí udělat málo a budou překonány. Stačí se nechytit do pavučiny rozvíjení myšlenek a pocitů a nezúčastěně tyto jevy pozorovat. Proč? Protože už tuší, že je světlem a nikoliv stíny, které světlo může zdánlivě tvořit ve hmotném světě.

   Co hledající potřebuje k tomu, aby stínům svých pocitů a myšlenek neskočil na špek? Musí chtít být více světlem než stínem. Musí chápat, že on sám stíny svázán, jejich uzly nerozváže. Ale světlo ano. Takže mu stačí čekat s vírou a pokorou, až světlo udělá vše, co je třeba. Pokora je zde odevzdaností. Je zjevně zcela nezbytná pro dokonalou přeměnu. Pokora znamená ochotu uznat světlo za jedinou existující skutečnost. Dokonalou, věčnou a nekonečnou. Uzná-li hledající světlo za jedinou skutečnost, zbývá mu již jen jeden krok. A to se světlem stát. A co je k tomu třeba? Jaká vlastnost v sobě zahrnuje všechny ostatní potřebné pro dosažení cíle? Je to dokonalá pokora. Dokonalá odevzdanost. Dvě strany stejné mince. Světlo v hledajícím působí, on to ví a ví, že světlo samo je nekonečně moudré a ví nejlépe, jak hledajícího nejrychleji přivézt k cíli. A tak hledající pokorně mlčí. Tiše a láskyplně souhlasí se světlem a čeká. Ví, že jeho čas nemůže nepřijít.