Běh na dvě míle po sedmi letech

   Tak jako mnoho jiných z nás i mě tíží zažité stereotypy, které je velmi obtížné překonat. I když ráno pravidelně medituji, nemám v oblibě ranní sporty. Obzvláště ne běh. Ten nemusím ani v odpoledních a ani večerních hodinách - vlastně vůbec nikdy.

Jeden můj kamarád mě přemluvil, abych se dnes ráno zúčastnil běhu organizovaného studenty Sri Chinmoye na 2 míle. Když jsem ráno vstal, byla ještě obzvláště hustá tma a volání teplé postele bylo nanejvýš intenzivní. K překonaní počátečních obtíží mně významně napomohla dobrá ranní meditace a půl litru kávy. Cestou k autu mi mrazivý vzduch trhal plíce již při pouhé chůzi. Představa rychlého běhu (u mě tedy pomalého klusu) se vůbec neodvažovala přiblížit k mé mysli.

   Na druhou stranu jsem věděl, že Sri Chinmoy sport a běh obzvláště svým studentům doporučuje, jako ideální doplněk k duchovní disciplíně. Cestou na stadion jsem se snažil neúspěšně přesvědčit sám sebe, že to nebude tak hrozný zážitek, jak jsem se obával.

Před vstupem na stadion jsem ještě krátce meditoval, abych se ještě jednou pokusil zvládnout svou obav plnou mysl. Bylo mrazivé podzimní ráno, blankytně modrá obloha, načervenalé slunce nízko nad obzorem, a zimou ojíněná tráva. Možná proto, že jsem ji již byl na stadionu a nebylo úniku, má mysl se konečně uklidnila. Radoval jsem se z krásného rána, z toho, že jsem šel po několika letech konečně ráno běhat, z toho, že kolem sebe vidím usmívající se lidi, kteří se těší na závod.