Harmony tým

Dnes ráno jsem byla spolu s několika svými kamarády na Harmony týmu. Harmony tým říkáme setkání se školáky, během kterého se snažíme pomocí scének a vyprávění loutky medvídka Pú dětem přiblížit pojem harmonie a týmové práce. Je to vlastně taková příprava dětí na den, kdy jejich městem nebo obcí bude probíhat pochodeň Světového běhu harmonie, aby děti věděly, proč se tento běh běží a uvědomily si, že k tomu, aby bylo na světě více harmonie, je zapotřebí úsilí každého člověka, ať už je dítětem nebo dospělým.

Na těchto setkáních bývá 40-120 dětí většinou z prvního stupně. Jela jsem na podobnou akci poprvé a vůbec jsem nevěděla, co od toho mám očekávat. Ten den jsme jeli do základní speciální školy v Otrokovicích. Hned u vchodu do školy na nás čekal pan ředitel, který nás pěkně přivítal a zavedl do velmi maličké skromné tělocvičny. Na chodbě už se shromažďovaly děti, které zvědavě nakukovaly dovnitř.

Trochu mě zarazilo, když paní učitelka dovezla na vozíčku malého Honzíka. Nevěděli jsme, že tuto školu navštěvují děti s různým handicapem, a tak nás to trochu překvapilo. Neumíme se k takovým dětem chovat, jsou přece jen trochu jiné. Ale z Honzíka vyzařovala až nakažlivá pohoda a spokojenost, že všechny obavy byly ty tam.

Připravili jsme vše, co bylo potřeba, a pak paní učitelka pustila dovnitř nedočkavé děti, které postupně zaplnily všechny žíněnky a lavičky. Paní učitelky si sedly mezi ně. Pan ředitel pak ještě přivezl dvě děti na vozíčku a my jsme mohli začít. Tak jsme se do toho pustili.

Medvídek Pú vyprávěl dětem o tom, že harmonii může cítit ve svém srdci každý z nás, a pokud ji ve svém srdci máme, můžeme ji šířit kolem sebe. Děti hltaly každé slovo, měly velkou chuť zapojit se a spolupracovat. Všechny scénky, které děti musely dělat, společně s nimi dělaly všechny paní učitelky i pan ředitel. Byli pro ně nejen učiteli, ale především kamarády, zapadli mezi ně a stali se jejich součástí.

Přišli jsme jim vyprávět o tom, co je to harmonie a týmová práce, ale když jsem se rozhlédla kolem, měla jsem pocit, že bychom se mohli učit my od nich. Láska a tolerance, kterou měli učitelé k dětem, a děti k sobě navzájem se nedala přehlédnout.

Každý pohled na spokojeného Honzíka mě ujišťoval, že jsme tu vítáni, že zde nejsme my a oni, ale že k nim patříme, a že jsme tu všichni spolu. Když nadešel čas loučení, bylo mi líto, že už to končí, a že už musíme jet. Nechtělo se mi opustit tu malou místnost, které říkali tělocvična, kde bylo kromě kouře z pochodně cítit i náklonnost, porozumění a harmonii.

Kéž se sladší než nejsladší
srdce harmonie
neustále ozývá uvnitř
každé rozdělující
a rozdělené mysli.

Zpět na seznam členů