O přátelství

   Potřebuje duchovní člověk přátele? Může či dokonce má je mít? Můj duchovní Mistr říká, že pravá duchovnost je docela přirozená a normální. Existují duchovní cesty vyžadující asketismus, odříkání a život v osamění. A jistě jsou i hledající, pro které je život v osamění nejrychlejší cestou k duchovnímu pokroku.

Duchovní filozofie Sri Chinmoye je ale určena pro moderní dobu a pokud ji správně rozumím, tak nám, jejím studentům, život v osamění, a tedy i bez přátel, nedoporučuje. Zřejmě proto, že pravá duchovnost je součástí samotného Boha a On je vše. Je tedy možno být zevně aktivní, včetně pěkných mezilidských vztahů, a zároveň sledovat tu nejniternější a nejčistší duchovnost jaké jsme schopni.

Skutečné přátelství neroste na povrchu. Má svůj zdroj uvnitř. Lidské přátelství je jako listí napadané na hladině rybníka. Je jen povrchní a vítr života s ním smýká sem a tam. Duchovní přátelství je jako leknín, který má sice listy na hladině, ale kořeny má hluboko na dně. Duchovní hledající ví alespoň teoreticky, že jeho skutečným Zdrojem je Bůh sám. A vedle stojícího člověka taktéž. Miluji-li Boha, mohu nemilovat lidi a svět?

   Skutečný duchovní hledající je přítelem celého Božího Stvoření. Takový přítel se na nás nemusí nutně vždy usmívat, chovat se laskavě a stát vždy na naší straně. Ale chceme-li být skutečnými přáteli světa kolem nás, pak musíme být vždy odevzdáni tomu Nejvyššímu v nás. Tím, že se člověk odevzdá, čili překoná aspoň dočasně své chtění, očekávání a vlastnění, tak zároveň překročí omezení svého vlastního ega a tím i své vlastní bytosti. A najednou postupně zjišťuje, že tak, jako je neomezený Bůh, tak je stejně neomezený je i jeho Syn – člověk.

Nevím, zda to není jen nějaká dobře maskovaná mentální představa, ale spíše doufám, že to je duchovní zkušenost. Vím, že někdy po delší dobré meditaci nevnímám svět kolem sebe, včetně živých a neživých věcí, od sebe ostře odděleně. Jakoby všechno, včetně mě, vyrůstalo z jakési obecné dobroty či živého míru, které vše spojují. Vím, že když se v takové situaci podívám na zuřícího souseda za plotem naši zahrady, tak v něm přesto cítím dobro a klid a jeho zevní neklid vnímám jako něco dočasného až neskutečného. Bohužel se mi to nedaří příliš často, ale vím, že to možné je.

   Mám za to, že pravé přátelství znamená vnímat Boha v druhém. Tedy ne nějak formálně, jako by člověk četl telefonní seznam. Člověk má deset prstů a běžně si všech není vědom. Když na ně ale zameří svoji pozornost, snadno se ujistí, že je má. Podobně bych měl být schopen, tedy v ideálním případě blízké či vzdálené budoucnosti, kdykoliv vnímat, že já jsem On a zároveň on. To rozhodně neznamená, že člověk se ode mě dočká vždy jen chvály a laskavosti. I když vše je On, tak některé jevy (činy, slova, či chování lidí) k němu vedou rychleji než jiné. Kdo jiný, než skutečný přítel člověku ukáže lepší cestu?

Jenže takové ukazování nemůže být násilné či egoistické. Musí být čisté a neosobní. Pokorné a upřímné. Hubování klidným hlasem je obvykle mnohem účinnější než křik. A síla prostých slov, které jdou ze srdce, je vždy silnější než hlučný proslov provázený bohatou gestikulací. Tedy nakonec jsou taková slova silnější a jejich účinek trvalejší. Krátkodobě lze třeba silnou myslí či vitálnem zatlačit Pravdu do pozadí, ale trvale to myslím nejde.