KROK, DVA, TŘI aneb Fascinace během

beh

 

 

Nikdy jsem nebyla zastáncem běhu jako sportu. Do svých šestnácti let jsem nebyla schopna uběhnout pět set metrů v kuse a už osmistovka mi dělala značné potíže na dechu i nohou. Docela živě si vzpomínám, jak jsem si v tělocviku sama psala omluvenky, že z rozličných důvodů nemůžu běhat, a taky na to, že jsem skálopevně prohlašovala, že k běhání mě nikdo nedonutí…

beh

Nikdy je dlouhá doba. Stala jsem členem Sri Chinmoy Centra a Guru - všestranný sportovec a výborný běžec - doporučuje svým žákům běh. Souhlasila jsem, že běh je nejpřirozenější pohyb, ale k tomu, že bych se začala chovat přirozeně jsem se opravdu neměla. Několikrát jsem se zúčastnila žákovského Self-Transcendence-Race - závodu na 2 míle (2 míle - 3,2 km - hlava se mi točila už jen při pomyšlení, natož při samotné akci). Vzpomínám si, že můj nejlepší čas byl asi 21:15 (asi bych se tím ani neměla chlubit).

     

behNo, a pak jsem se přestěhovala do Zlína (okolnosti si ponechám v rukávě do jiného vyznání). Odolávala jsem dlouho, na Runners jsem nejprve začala chodit jen měřit čas, ale ono vám to nedá, když kolem sebe vidíte tolik silných příkladů. A že jich ve Zlíně není málo. Pak si začnete říkat: “OK, proč to ty lidi vlastně dělají?” A ony to nejsou jen dvě míle. Pak tu jsou šestihodinovky až desetidenní závody, kdy prostě šest hodin nebo až deset dní běháte. Proč? Věčná otázka, na kterou si každý běžec musí odpovědět sám. World Harmony Run a nakonec extrém, který lidská mysl těžko dokáže strávit - 3100 mil (kolem 5000 km). Ano, znám pár lidí, kteří prostě běží tuto nepředstavitelnou vzdálenost, téměř dva měsíce. A, ačkoli se to zdá nemožné, neumírají ;-) Když se čas od času dívám na naše stránky o běhání, říkám si, jestli to vůbec může být pravda. A pokud ano, pak proč?

beh

Ptám se už dlouho. A sama sobě si odpovídám - pro to sebepřekonání. Každý člověk má v sobě příčku, která je hodně vysoko. Většina skončí hluboko pod ní a říká, že na víc nemá. Na samotné dno si těžko kdo sáhne. Ani já si nesáhla. Sebepřekonání je otázka vůle, vytrvalosti, odhodlání a na začátku možná i trochu soutěživosti a ega. Já tak začínala, ale závod není o tom dohnat nejrychlejšího (ostatně do 11:40 mám hodně daleko), spíš přesvědčit sama sebe, že uvnitř ta příčka opravdu je a že je ještě hodně velký prostor k sebepřekonání.

 

Častokrát vídávám přátele běhat do práce, setkáváme se na každotýdenních závodech… v jejich tvářích jde číst nadšení, radost, uspokojení a sebepřekonání. A přesto mě překvapí, když v pozdním večeru, za letního deště, na liduprázdné ulici, spatřím známého běžce. Krok, dva, tři, raz, dva, tři. Pevné tempo. Pravidelnost. Radostné odhodlání. Hluboká koncentrace na cíl před sebou, ať je jakýkoli. Takové setkání je vždy inspirující, protože si uvědomíte, že nezáleží na tom, jestli vám je dvacet nebo padesát, jestli milujete běh nebo se s ním zatím jen seznamujete. Jediné, co je důležité, je odvážit se a vyběhnout. Protože každý váš krok, ať bude radostí či “utrpením“, inspiruje a povzbudí druhé. Tak, jako mě všichni zlínští běžci.