Zatmění Slunce

Věřte, nevěřte, někdy se dějí věci mimo naše chápání.
Skrze media jsme se dozvěděli, že se blíží částečné zatmění Slunce.
Toho odpoledne jsme vyšli na terasu a ohromeně sledovali tento pozoruhodný jev a poté nerušeně pokračovali v práci. V následujícím čase se ale přihodilo několik pozoruhodných událostí, které nemohly být dílem náhody, ale zřejmě důsledkem toho astronomického zázraku.

Lidské chování se vymykalo normálu. Lidé se unaveně ploužili, jednoduché věci se zdály být složitými.
Jedinci, jejichž posláním bylo připravovat zatěžkávací zkoušky druhým, se stali zdvořilými a pozornými.
Když večer přikryla svým černým pláštěm noc, nastala úplná exploze parajevů.
Dvě skupiny dívek se po večerním setkání chystaly k výměně vozidel.
Druhý den si je měly zase vrátit.
Pár okamžiků po výměně přiběhla dívka z druhého auta se zapomenutými klíčemi od domu dívky z prvního auta. Dívky si popřály dobrou noc a rozjely se do svých domovů. Neuběhly ani dvě hodiny a dívka z druhého auta telefonuje dívce z auta prvního, že si zapomněla zase svoje klíče od domu v autě dívky z prvního auta. Vyzvaná dívka vyběhne z domu k autu pro klíče od bytu, ale bez klíčů od auta.
Vrací se zpět domů pro klíče od auta a zase zpět k autu. Šťastně otevírá auto a nalézá zapomenuté klíče, které posléze vítězně předává dívce z druhého auta.
Dívka z prvního auta naivně očekává klidný večer a noří se do tónů hudby, kterou sama vyluzuje. Náhle jsou libé tóny hudby přerušeny burácením motoru, který nepřestává a proměnou svěžího nočního vánku ve výpary spalovacích splodin.
Hlavou se honí myšlenky – snad nějaká porucha, opravují prasklé potrubí? Dívka vyběhne z domu, který stojí na kraji u lesa a přistupuje již k postávajícímu sousedu Pišťkovi.

Naskytl se tento výjev: u lesa túruje velký bagr, opodál stojí náklaďák. Rodinka (otec, matka a dva dospívající synové) právě naplnila korbu náklaďaku mohutnými kmeny, jež dosud ležely vytěženy v lese.
Po chvíli se naše přihlížející skupinka rozrostla na tři. Přidala se k nám sousedka Helena, jen v noční košili. Docházíme k závěru, že se jedná o lesní pych, a tak přivolávám policii. Přijela rychle a pořídila záznamy.
Nevíme sice, jak to dopadlo, ale občanské povinnosti na hony vzdálené od lhostejnosti jsme učinili za dost.

Druhý den, jak bylo předem dohodnuto, jsme si opět vyměnily auta – vše proběhlo podle plánu.
Byl horký slunečný den.
Čekala mě krátká cesta k rodině. Mé auto bylo „vybaveno“ jedním již delší dobu nesvítícím světlem.
Zastavím na čerpací stanici, podívám se na závadu a případně ji odstraním; zároveň vyrovnám tlak v duších pneumatik. Odšroubuji čepičku ventilku (kterou tam pak zapomenu, ale druhý den ji zase naleznu a našroubuji zpět).

Zkouším první kompresor – nefunguje.
Zkouším druhý kompresor – nefunguje.
Rozčílená, žárovka nevyměněná, odjíždím.

Přestože jsem „vybavena“ nesvítícím světlem, nejsem neviditelná, ba právě naopak. Padnu do oka mávající postavě v reflexní vestě – dopravnímu strážníkovi (dále jen DS).
Nervózně zastavuji a podrobuji se prohlídce.
DS: Dobrý den, paní řidičko, prosím si vaše doklady od vozidla. Předpokládám, že je to vaše služební cesta? Podsouvá mi.
Já: Ano, je. „Přesvědčivě“ přitakám a odkládám sluneční brýle na sedadlo spolujezdce. V duchu si říkám, kde jsou ty doklady a hledám je:
1.v palubní desce? Nejsou tam.
2.V kapse pod kapotou? Nejsou tam. (Stoupám si na sedadlo spolujezdce, je to vysoko)
3.V zásuvce pod sedadlem řidiče – ano, konečně.

DS: Prosím váš ŘP a OP.
Opět hledám.

DS: Víte, že vám nesvítí levé světlo?
Já: Ano, ale ne dlouho.
DS: Nechte si je urychleně opravit.
Já: Ano, zařídím to. (Ještě ten den je sama vyměňuji a kupuji novou žárovku.)


Prohlídka končí a teď nastává zlatý hřeb celého příběhu. Je horký slunečný den. Neodmyslitelnou výbavou každého řidiče jsou sluneční brýle. Beru si ze sedadla spolujezdce odložené brýle a nasazuji s i je na nos. Policista stojí před mým vozem a sleduje mé přípravy k odjezdu. Po nekonečném hledání dokladů jsem byla ještě nervóznější než na začátku.
1. Nasadím si brýle, ale co to, na pravém oku mám zatmění. Sundám si je a leštím o textil.
2. Nasadím si brýle a zase mám na pravém oku zatmění. Znovu si je sundám a leštím o textil.
3. Nasadím si brýle, ale zase to zatmění. Sundám si je potřetí.

Policista stojí stále přede mnou. Najednou přijdu na „zakopaného psa“. Levé sklíčko v mých tmavých slunečních brýlích chybí. (Přišla jsem o něj v okamžiku hledání dokladů při postavení se na sedadlo spolujezdce, kde jsem je měla odložené. Policista celé to divadlo sledoval s lehkým úsměvem.

Asi si dovedete představit, že brýle jsem si již počtvrté nenasadila. Vydána na pospas nemilosrdně bičujícím slunečním paprskům jsem ukončila toto nedůstojné představení a urychleně jsem odjela k rodině.

Poučení:

Nebojte se, po každém zatmění přijde nové a jasné prozření.
Nebojte se policistovi pohlédnout přímo do očí oběma očima, nic se vám nestane, není to medúza.
 

Zpět na seznam členů