PRVNÍ LETNÍ BOUŘKA aneb Honba za Prádlem

Miluji letní bouřky. Obzvláště ty noční. Tmavě modrá obloha se zahalí neproniknutelnými mraky. Zvedne se ostrý nárazový vítr, stromy se třesou před jeho silou a své větve ohýbají téměř až k zemi. Nesměle spadne první kapka, a najednou se oblaka protrhnou a na vyprahlou zemi padají provazce vody. Déšť šumí a jeho monotónní melodie nabývá na intenzitě. Černou nekonečnou oblohu prořízne žíla jasného blesku. A v jediném úderu srdce se ozve ohlušující hrom. Bouřková mračna jsou přímo nad. V nich trůní samotný Pán Šiva a skrápí zemi svým hněvem či soucitem. Kdo ví?

Ach, ta poetičnost. Tak takto to vypadalo v ten osudový den. Zlín. Středa. Večerní meditace. Ten déšť jsme očekávali už mnoho dní dříve. Pak už jsme v něj nedoufali - a najednou uprostřed meditace… jak už jsem řekla, soupeření větru a vody mi dává obrovskou radost. Takže i ten večer se mi očička rozzářila a s nadšením jsem pozorovala, jak se záclony povzbuzené průvanem snaží uniknout z místnosti do tmy.

Radost mi vydržela až do té chvíle, než si kamarádka povzdechla, že má na balkoně prádlo, a že doufá, že tam také zůstalo… zmrzl mi úsměv na rtech. První myšlenka, která mě napadla patřila Bohu: “Nejvyšší, to běžecké, co visí na šnůře u nás na balkoně, mám opravdu ráda. Ponožky a spodní prádlo může uletět, vítr ho vem; ale kraťasy a tričko tam, prosím, podrž. Já budu ráno o pět minut déle meditovat a začnu pořádně běhat.”

Rozhodně ta modlitba nebyla košér. Pojmy bezpodmínečná láska, oddanost, odpoutání, klid a mír mysli pro mě v tu chvíli byly španělskou vesnicí (samozřejmě bez tlumočníka a digitálního překladatele); a mé sarkastické já mi před vnitřní zrak mé bujné představivosti podstrčilo komický obraz mého prádla divoce vířícího nad Zlínem. Osvědčilo se mi však heslo: naděje umírá poslední. Pořád jsem doufala.

Přišla jsem domù, vyslala jsem k Nejvyššímu poslední malichernou prosbu a otevřela jsem dveře od balkonu. Na šňůře se vysíleně, za jeden růžek, držel polštářek. A brečel, že je mu to strašně líto, že ostatní se neudrželi a že pro ně nemohl nic udělat. Byl celý mokrý (to ty slzy), ale co bylo horší, byl tam sám! Něco se černilo přímo pode mnou - to byly kraťasy, jak jsem zjistila, když jsem vyběhla ven. A za plotem sousedů se cosi bělalo - a to bylo tričko. Nastalo dilema. Naši sousedi nejsou zrovna příjemní. Dokonce bych se vsadila, že by byli schopni to tričko zavraždit (?!), než by mi ho vydali. Možnost, že bych na ně zazvonila tedy odpadla. “Mohla bych počkat, třeba ho dají na plot.” Probírala jsem dál. No jo, ale ráno vypustí psa a ten si to dá k snídani. Takže nečinnost taky nebude to pravé. Zbývala tedy cesta činu. “Přelezu plot!” zvolalo moje statečné já. Plot mi byl ke krku, trochu volný a nahoře jsem tušila ostnatý drát. “Jo, to zvládnu. Chytnu se toho sušáku, ladně se přehoupnu přes… a natrhnu si gatě, možná i něco víc, rozbiju ty věci tam, vyburcuji sousedy a půjdu před soud za rušení nočního klidu, vstup na soukromý pozemek, pokus o ublížení a co já vím, co ještě…” Takže to taky nepůjde. “A co kdybych to zkusila hlavní brankou? Třeba bude otevřená. Vezmu triko a vrátím se zpět. Slušně a hlavně nenápadně.” Tento nápad se mi zdál nejrozumnější (chápu, že každý má jiný pohled na věc).

Kupodivu šlo všechno hladce, nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel a nic se vlastně nestalo. Běžecká souprava se slastně povaluje na šňůře v koupelně a hraje si na dešťové mraky; spodní prádlo se doteď někde poflakuje (takže až před vás nějaké spadne, tak jsem nejspíš majitel) a já si prodloužím meditaci… všechno zlé je přeci pro něco dobré.