Óda na půlmaratón


Aneb Věrka, Štepánka a já v kuchyni brzy ráno v březnové sobotě, přihlásily jsme se k menší lopotě. V průmyslové zóně, to vím na beton, pořádal se kolem jedné firmy půlmaratón.
Na startu shromáždila se početná skupina těch, co chtěli běžet s větrem ze Zlína. Všichni plni radosti a síly, na povel vstříc vyrazili cíli.
Já, přiznám se, nejsem velký hrdina, a běh to není má pravá rodina. Proto jsem tenisky pověsila na stěnu a tentokrát uvázala kuchařskou zástěru.
Do boje v dívčí trojici, s hrnci, noži a poklicí, začaly vařit jsme snad jídlo, co zažene běžcům hlad.
Byla to sranda veliká, žádná z nás se práce neleká, ale vařit pro třicet jazyků, to nikdo z nás neměl ve zvyku.
Zeleninová polévka jako první chod, doufaly jsme, že lidem přijde vhod. A potom brokolice, rýže a červená čočka, a všichni budou mít na vrch hlavy očka.
Jako přídavek salát z těstovin, aby měli dostatek bílkovin, a jako sladký vykřičník, trůnil na stole tvarožník.
Doběhli všichni, to prozradit mohu, i ti, co nemají rychlou nohu. Vítězem byli všichni a každý, protože platí všude a vždy, že kdo překoná sám sebe, získá kousek modrého z nebe.