Óda na půlmaratón

Aneb Věrka, Štepánka a já v kuchyni

brzy ráno v březnové sobotě,

přihlásily jsme se k menší lopotě.

V průmyslové zóně, to vím na beton,

pořádal se kolem jedné firmy půlmaratón.

Na startu shromáždila se početná skupina

těch, co chtěli běžet s větrem ze Zlína.

Všichni plni radosti a síly,

na povel vstříc vyrazili cíli.

Já, přiznám se, nejsem velký hrdina,

a běh to není má pravá rodina.

Proto jsem tenisky pověsila na stěnu

a tentokrát uvázala kuchařskou zástěru.

Do boje v dívčí trojici,

s hrnci, noži a poklicí,

začaly vařit jsme snad

jídlo, co zažene běžcům hlad.

Byla to sranda veliká,

žádná z nás se práce neleká,

ale vařit pro třicet jazyků,

to nikdo z nás neměl ve zvyku.

Zeleninová polévka jako první chod,

doufaly jsme, že lidem přijde vhod.

A potom brokolice, rýže a červená čočka,

a všichni budou mít na vrch hlavy očka.

Jako přídavek salát z těstovin,

aby měli dostatek bílkovin,

a jako sladký vykřičník,

trůnil na stole tvarožník.

Doběhli všichni, to prozradit mohu,

i ti, co nemají rychlou nohu.

Vítězem byli všichni a každý,

protože platí všude a vždy,

že kdo překoná sám sebe,

získá kousek modrého z nebe.