47 mílový závod 2007

Závod na 47 mil byl můj první závod neohraničený časovým limitem. Předtím jsem běžela pouze jednodenní a vícedenní závody, kde na vás čas tolik netlačí. Záleží na vás, jakou vzdálenost uběhnete za stanovenou dobu. Na 47 mil (75 km) jsme měli 10 hodin. Většina běžců se zúčastnila i maratónu, který se konal o dva dny dříve. To byl dobrý důvod, proč se bát dopředu ještě trochu víc, než obvykle.
Startovalo se o půlnoci a běželo přes noc. Možná z obav, že to nestihnu, jsem hned na začátku nevědomě nasadila rychlejší tempo. Po pár hodinách jsem si uvědomila, že touto rychlostí to asi nevydržím do konce. Na druhou stranu jsem se cítila dobře a tempo mi dávalo radost. Rozhodla jsem se, že zkusím vydržet a pokud přijde únava, budu ji řešit až přijde. A taky přišla.
V 6 hodin ráno jsem začala výrazně zpomalovat a o hodinu později jsem se definitivně rozhodla, že už ze sebe nevydám víc, než musím. Spočítala jsem si, jaký musím mít čas na kolečko, abych dokončila v limitu. Vyšlo mi, že to můžu dojít docela příjemnou chůzí s občasným popoběhnutím. V tu chvíli, jak jsem se rozhodla, objevily se dvě moje kamarádky, které mě přišly povzbudit. Už z dálky na mě volaly: „ No žádné chození! My jsme si s tebou přišly zaběhat! Jen pojď!“ Nebylo kam uniknout. Běžely se mnou téměř až do konce a moje pokusy o zpomalení nebo chůzi nebyly úspěšné. A tak se jim nakonec podařilo, dostat mě do cíle.
Díky nim se mi zase vrátila dobrá nálada a chuť ještě běhat. Kdykoliv mě na závodě někdo povzbudí, mám pocit, že uběhl pár mil za mě.