O VĚČNÉM STĚŽOVÁNÍ

Kdo z nás o sobě s čistým svědomím může prohlásit, že si nikdy nestěžuje, ale skutečně nikdy… hoď kamenem, kdo jsi bez viny. Myslím si, že by všechny kameny zůstaly ležet v prachu cesty. Pokud bychom ovšem oblíbenou hlášku obrátili, kamenný déšť by zachvátil celou zemi. Když se člověk nad sebou upřímně zamyslí, uvědomí si (ač je to k vlastnímu zděšení), že si stěžuje pořád a jakmile začne, nedokáže přestat - leckdy sama sebe přistihnu, že si stěžuji, ačkoli mi konkrétní věc zas až tak v žití nepřekáží…

V kanceláři v práci jsme za normálních okolností tři, tři dívky. Já si vypíchnu zrovna jedinečnou situaci, kdy jsem tam jenom já. I když spojení jenom já není v tomto příběhu zcela vhodné. Představím si kancelář, v kanceláři je jeden stůl (to, že tam jsou ještě další dva stoly mě v tuto chvíli nezajímá; a taky zcela ignoruji další nábytek, pokud ho výslovně neoslovím). Na stole je monitor, a taky klávesnice s myší. Pod stolem procesor a odpadkový koš na papíry. Na kraji stolu tiskárna, všude jsou papíry k vyřízení. Na klávesnici je mezi řadou číslic a řadou F-klávesnic zaklesnuta propisovačka. Vedle klávesnice trůní telefon a mobil. Někde se taky povaluje sešívačka a děrovačka. Prostě úplně normální kancelář. Na takové drobnosti jako nůžky, zvýrazňovače, lepící pásku, obálky, razítko, pořadače, šanony, sponky do sešívačky raději ani nebudu myslet, protože na konci příběhu by nás akorát bolela hlava (nějaké analgetikum si ale připravte, protože o tu bolest stejně nepřijdete). Jo, a ještě židle - ta je před stolem.

Ráno, jako každý pracovní den, přijdu do práce, otevřu dveře do kanceláře, rozsvítím a zapnu počítač. „Dobré ráno,” pozdravím do prázdna (většinou ovšem nezdravím prázdno, ale kolegyně…). Usednu na židli a… „Tak jsem slyšela, že jsi na mě skoro zapomněla ve výčtu kancelářského nábytku, dneska bys měla celých osm hodin stát,” ohradí se židle a zavrže. To snad není pravda, už je to tady. „Ale vždyť třeba tady skříňku jsem vůbec nezmínila,” snažím se zachránit tragickou situaci. „Však se ti dneska taky neotevřu,” opáčí skříň a skroutí úchytky v nespokojeném šklebu. To jsem to zas vyhrála. Na monitoru naběhne znak Windows, po chvilce i okno pro zadání hesla. Rychle ho tam vyťukám a při té příležitosti zapnu NumLock. „To snad není možný, už do mě zase třískáš - už po první hodině jsem otřískaná jako boxovací pytel,” zakřičí klávesnice. „Já do tebe přece netřískám,” bráním se, „slyšela jsi, jak klávesnice naproti vždycky mlátí do stolu?” Moje klávesnice to ale nechtěla připustit, zlostně rozsvítila světýlko u NumLocku. „A opovaž se sáhnout mi na enter, insert, delete a mezerník!” dodá ještě. „Ale bez nich nic neudělám!” prohlásím zmateně. Klávesnice jenom obrátí tlačítka v sloup a už nic neříká. Z jejího výrazu je ale znát, že dneska bude dělat překlepy jedna radost. „Mladá dámo,” osloví mě operační systém vážným hlasem, „včera, když jste prchala na městskou jste řádně neukončila dvě aplikace. Musel jsem je vypnout v nouzovém režimu.” To je zas den, pomyslím si. Sáhnu po myši, abych si otevřela program, když… „Aááá, nesahej na mě!” zapiští myš. „Celej den mě jenom vláčíš po stole sem a tam, a sem tam, pořád dokola. Večer jsem úplně ošoupaná!” stěžuje si myš a snaží se dostat z mého dosahu. „Ale já se přece snažím používat klávesové zkratky,” snažím se usmířit se s myší. „Jeden si polepší a druhý je za to bit,” zamumlá klávesnice a mě je jasné, že se mi povedla další perla. Na mysl mi vyplouvají nejrůznější argumenty, ale raději je polykám - v téhle společnosti je všechno, co řeknete, použito proti vám.

Program pomalu nabíhá. Očima sleduji vyskakující okna, abych se správně přihlásila. „Hmm, to na mě budeš vejrat zas celej den, co?” oboří se na mě monitor. „Já přece nekoukám na tebe, ale na to, co ukazuješ,” snažím se to uvést na pravou míru. Monitor se tvrdohlavě ušklíbne a nahodí spořič obrazovky. To snad není možný! Pohnu myší - „Ne tak prudce!” Program, ve kterém pracuji, se ospale protáhne. „Ty seš nenapravitelná,” řekne mi. Neochotně nahodí pracovní prostředí. „Si vem, pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, neustále po mně chceš, abych prováděl ty samý operace. Žádná změna, pořád to samý. Kde je ta fantazie, kterou se chlubíš? Nějaká kreativita? Ne! Se divím, že nechodíš i v sobotu a neděli,” mele program. „Taky bych mohla začít,” odseknu už značně nakvašeně. „Hele, mladá, já už tady ležím od minulýho týdne, už bys se mnou mohla začít něco dělat!” zakřičí jeden papír s množstvím čísílek. To nezáleží jen na mně! zakřičím v duchu a sahám po sluchátku. „Zase já! Zase já! Proč taky nepoužíváš jeho?” zakřičí telefon a vztekle hodí drátem po mobilu. Červený bezdráťák otevře jedno očko. „Já nejsem pracovní,” protáhne líně a znova očko zavře. „Jde vidět, že nejsi objektivní,” zavrčí mi sluchátko do ucha a schválně vytočí jiné číslo. Pokrytec jeden! „Dobrý den, já volám ohledně vyúčtování, které jste nám posílali…” mluvím na zákazníka a snažím se nevnímat naštvané brumlání mé pevné linky. Věc se konečně vyjasnila - takže snad aspoň někdo bude v téhle kanceláři spokojený. Snažím se dokončit jednu operaci, když tu najednou - šedá obrazovka! „Proč ses sekl?” zvolám zoufale. „Že na tebe zavolám programátora!” vyhrožuji. „Bleaa, už se třesu,” zašklebí se program. „Stejně to budeš ty, to tele, co volá programátora každou chvilku - kdo ti uvěří, že ono samo, že jsem vinen já, ubohý malý prográmek?” směje se zákeřně.

Zase sahám po telefonu, ale při pohledu na rozevřenou hubu plnou zubů raději sklouznu k červenému beránkovi - mému mobilovi. „Chvilku si popovídáme s programátorem,” řeknu jen tak. „Ale já mu zase nebudu rozumět,” namítne mobil. „To nevadí, hlavně když mu budu rozumět já,” odbiji ho a pak mě hryzne svědomí, že on vlastně za nic nemůže. Chvilku vyzváním, a pak se na druhém konci ozve: „Programátor.” Zhluboka se nadechnu. „Mě se sekl program,” řeknu nakonec. „A zkoušelas ho vypnout a zapnout?” zeptá se mě druhá strana obligátně. „Ne,” odpovím popravdě. Úplne vidím, jak člověk na druhé straně pokýval hlavou a pomyslel si: tak to zkus. Kouknu na monitor - „Nevejrej na mě furt!” - pořád šedá obrazovka. Ctrl+Alt+Delete. „Evidentně tvoje oblíbená zkratka, co?” neodpustí si klávesnice. Po chvilce přijde správce úloh. „Ale Lucko, už zase?” povzdechne si. „Dneska poprvý,” pípnu provinile. Správce úloh pokývá otcovsky hlavou. „Tak co je to tentokrát?” zeptá se vcelku ochotně. Za několik chvilek neposlušný program vypne a já ho můžu zkusit znova zapnout. „Tak ty si nedáš říct!” oboří se na mě program hned u přihlašovacího okna. „Tak poslouchej,” začnu zostra, „nenechám tě spát, dokud to neudělám. A je mi jedno, co si o tom myslíš. A když mě budeš rozčilovat, tak tě odinstaluju!” Už to ve mně fakt vře. „Na to nemáš pravomoce!” zakřičí program. „Však já už si najdu způsob!” prohlásím krutě. „Programátorovi se to líbit nebude,” zkusí ještě program. „A kdo mi dokáže, že jsem to byla já, malá ubohá Lucinka?” použiji jeho slova a zlověstně se zachechtám.

Konečně je operace dokončena a můžu vytisknout fakturu. „Papííííííír!” zavříská tiskárna a mě to div neprotrhne bubínky. „Pořád jen jíš,” vyčtu jí, ale i tak jí do tlamy nacpu hromadu A4. „Já nevím, proč všecko tiskneš třikrát!” oplatí mi tiskárna. „Je to faktura!” zakřičím na ní. Pochybuji však o tom, že ví, jaký je rozdíl mezi podkladem k nahrávání a fakturou… Znovu usednu. „Trochu úcty, děvenko,” ozve se židle a zatřese se. Zaškaredím se a do oka mi padne papír, který už je vlastně vyřízen. Vezmu ho tedy a za příšerného jeho nadávání ho přesunu do koše na papír. „Ty seš teda dobrá, veškerou svojí práci házíš na mě!” Jsem úplne šokovaná - co na to říct? Ještě podpis a hotovo. „Netlačit!” řekne propiska mrzutě. Schválně ještě udělám pevný tah na konci. Otočím se na židli ke skříňce a chvíli s ní bojuji o to, jestli se otevře nebo ne. Nakonec povolila, ale za nepříjemného žbrblání. Vytáhnu obálku a už preventivně se na ní zaškaredím a předem ji usadím: „Ani slovo!” Obálka se zatváří nanejvýš nešťastně. „Vždyť já nic neříkám,” povzdechne si a na důkaz svých slov spolkne fakturu a zalepí si rty.

Najednou si uvědomím, že jsem naštvaná i na ty, kteří za to nemůžou - a to jenom kvůli tomu, že všichni kolem mě si neustále stěžují… No, kam bychom to takhle dopracovali?