Krakonošova stovka

S přáteli ze Sri Chinmoy Maratón Týmu pořádáme závody v běhu na 24 hodin. Běhá se na kilometrovém okruhu bez převýšení a ti nejlepší mohou uběhnout i přes 200 km. Sama jsem několik takových závodů běžela, a tak, když mě kamarádka pozvala na závod do hor, kde máte čas 24 hodin na 100 km dlouhou trasu v terénu, hned jsem souhlasila a těšila se na krásnou přírodu. To jsem ovšem ještě netušila, že ujít 100 km v horách bude pro mě náročnější, než uběhnout například 150 km na okruhu. Pro „Krakonošovu stovku“ se nadchli i další naši přátelé, a tak naše devítičlenná skupinka vystartovala v pátek v deset hodin večer z Vrchlabí do hor.

Noční část trasy byla opravdu dobrodružná. V terénu jsme se museli orientovat podle plánku od organisátorů a turistických značek, za slabého světla našich čelovek. Nebýt Luboše a Lenky, rodáků z Krkonoš, jistě bychom zabloudili už po prvních kilometrech. Lenka nakoupila pro celou skupinu vegetariánské párky nadšená nápadem, že si je v sobotu večer, až přijdeme, opečeme na ohni. Většina se těšila a sem tam padaly poznámky, že to bude takové příjemné zakončení celé této akce. Pravda je, že po třetí hodině ranní již žádná poznámka o opékání nepadla.

O půl druhé v noci jsme celí unavení dorazili do Špindlerova Mlýna, kde na nás čekalo překvapení. Na křižovatce stála maminka Lenky s právě upečenými koláči a cukrovím. Zastavili jsme se a v nebeské blaženosti pojídali ještě teplé buchty. Pro mnohé to byl nejlepší zážitek z cesty. Nejraději bychom tam všichni zůstali. Nicméně čas utíkal a my jsme museli pokračovat, abychom včas stihli následující kontrolu a dostali razítko.

Dlouhý, strmý kopec, který následoval po této kontrole, nás značně fyzicky vyčerpal. Naštěstí jsme v té tmě nedohlédli od úpatí až na jeho vrchol. Myslím, že by nás tento pohled asi nepovzbudil. Takhle jsem si mohla říkat: „Už jen támhle k tomu stromu a jsme tam.“ Takovýchto „stromů“ tam bylo asi pět, ale pomohlo to.

Nevyčerpatelným tématem k hovoru se stala výkonnost našich čelovek a jejich vzájemné porovnávání, hlavně na chlapecké části naší skupinky. Mě tedy ani tak nezajímala výkonnost mé čelovky, jako spíše výkonnost mých starých tužkových baterií, a jestli vydrží až do rána.Vydržely. S východem slunce jsme povypínali naše čelovky a uložili je do batohů, ve kterých jsme si nesli svoje zásoby jídla a různých dobrot ze zdravé výživy. Na každé kontrolní stanici se podával chleba s máslem a s cibulí nebo s marmeládou a k tomu teplý čaj. Nikdy nám nic tak dobře nechutnalo . Naše zásoby vybraných lahůdek a energetických tyčinek nám pomalu těžkly na zádech a naše trávicí ústrojí se snažilo vypořádat s cibulí a marmeládou. Po takovéto ranní snídani a krátkém odpočinku jsme se s blaženými výrazy vydali dál.

Kolem šesté hodiny ranní na nás začala padat únava po probdělé noci a kolem nás se vznášela jediná myšlenka: spát, spát, spát. Na toto jsme ale byli připravení a tak jsme vyndali z batůžků peprmintové žvýkačky a bonbóny. Osvěžil nás i krátký deštík. Na padesátém kilometru to vzdal první z nás. Na šedesátém kilometru pod Sněžkou jsme přišli o dalšího člena. Terén byl opravdu náročný a urazit v něm trasu delší než jeden maratón byl skvělý výkon. Na Sněžku zbývalo asi deset kilometrů, ale místo abychom stoupali, stále jsme z těch kopců klesali a klesali…

Šest kilometrů dlouhý výstup na Sněžku z nejpříkřejší strany z Polska byla nejnáročnější část naší cesty. Nejdříve pršelo, a potom foukal ostrý, silný vítr, který mě a Jitce roztrhal pláštěnky. Dosažení vrcholu ale stálo za to. Díky mlze jsme tedy vůbec nic neviděli, ale pocit, že největší „kopec“ máme za sebou, byl velmi příjemný. Velmi příjemné bylo i krátké posezení v restauraci na Sněžce u horké čokolády. Byla to ta nejchutnější čokoláda v mém životě.

Déšť ustal a počasí nám přálo, ani horko, ani zima. Ale asi dvacet kilometrů před cílem, jakoby se na nás hory domluvily, že nám cestu ještě trochu ztíží. Možná proto, abychom si cíle více vážili. Strhala se asi desetiminutová průtrž mračen. Já s Jitkou už jsme neměly pláštěnky (Sněžka si je od nás vyžádala jako daň za její zdolání). Nebylo kde se schovat a navíc jsme chvátali, abychom stihli poslední kontrolu. Nezůstala na nás nitka suchá. Celou dobu jsem se snažila být v pohodě, nepřipouštět si únavu ani bolest a snad i trochu povzbudit ostatní. Toto ovšem, to bylo příliš! Toto ten Krakonoš opravdu přehnal! Jitka to později nazvala jako „Krakonošův výsměch“.

V této části trasy to musel kvůli poranění vzdát další z našich přátel a tak nás zůstalo už jenom šest. Z kontrolní stanice v Peci pod Sněžkou nás podle mapy mělo čekat už jen patnáct kilometrů po turistické modré. Šli jsme dost rychlým tempem, chvílemi jsme i běželi a po hodině se na rozcestníku objevila tabulka „Vrchlabí“(náš cíl) 13,5 km. Byli jsme už dost unavení a prochladlí, takže nás to moc nepotěšilo. Přesto jsme se vydali dále ještě rychlejším tempem, abychom dokončili v limitu. Snažili jsme se stále běžet. Když jsme po nějaké době zjistili, že jsme ztratili modrou značku, naše pocity se daly přirovnat k pocitům při výstupu na Sněžku. Vracet jsme se nechtěli, protože za námi byl dlouhý příkrý kopec. Před námi jsme už ale na obzoru uviděli Vrchlabí. Rozhodli jsme se, že tam prostě „někudy sejdem“ přes louky pod námi a snad najdeme i tu modrou.

Sestup „loukami“ se místy podobal spíše zahradě z pohádky o Šípkové Růžence. První statečný klestil cestu trním a roštím svým kamarádům. Jitku už pár kilometrů pobolívalo koleno a sestup z příkrých strání udělal své. Když jsme se napojili na modrou, Jitka už mohla chodit jen velmi pomalu. Do konce časového limitu zůstávala necelá hodina. V cestě tedy pokračovali rychlejším během už jen čtyři z nás. Já s Jitkou jsme skončili pět kilometrů před cílem a scházeli jsme pomalu do nejbližší vesnice.

Po celou cestu jsme se vzájemně povzbuzovali a snažili se udržet veselého ducha celé naší skupiny. „Užili“ jsme si kopce, ale také překrásnou přírodu, ticho hor a svítání, kdy jste unaveni po celonočním pochodu, ale uvnitř sebe cítíte klid a mír. Přes všechnu únavu a bolavé nohy jsme byli všichni šťastní, nadšení a odhodlaní jít příští rok znovu. Snad jsem svým příběhem neodradila, ale povzbudila další nadšence, kteří by si s námi příští rok chtěli vyjet na „výlet“ do Krkonoš, anebo zkusit lehčí variantu – strávit 24 hodin na některém z našich závodů.