Výlet do Londýna

Ve vřavě anglického velkoměsta aneb poprvé letadlem přímo do Londýna.

Strasti před cestou a na ní

Vlastně ani nevím, jak mě to napadlo, tedy to, že bych jela do Londýna. Pravda je sice taková, že jsem si jako malé dítě přála udělat cestu kolem světa… ale přiznejme si to, dospělý (to si fandím) člověk to vidí trochu jinak.

Zvlášť pokud ani nemá pas. Takže ještě před tím, než začalo anglická honička, jsem si musela obstarat tuto malou drobnost (zase nadsazuji). Abych byla upřímná, celý úradový maratón mě stál jen (!!!) pár podrážděných subtilních nervů, den dovolené a čekání v nevětraných prostorách magistrátu. Pokud se někomu zdá, že si stěžuji, není to pravda, já jen líčím realitu zlínského magistrátu.

Dopředu jsme objednaly všechno, co jsme mohly - letenku, jízdenku z letiště do Londýna, ubytování… podrobnostmi nebudu zatěžovat, vždyť to většina zná. A v určený den (vlastně o den dřív) jsme vyrazily na vlak směr Bratislava. První velké zklamání přišlo, když jsme zjistily, že palačinky, které měly letět s námi, si postavily hlavu a zůstaly líně ležet na parapetu v práci.

Mezi nebem a zemí

Letěly jsme jako skupinka šesti děvčat z Bratislavy krátce před sedmou ráno. Záhy jsme zjistily, že letadlo je plné slovenských žáků. Jaké to štestí. Letěla jsem poprvé a směle si dovoluji prohlásit, že to je jako na horské dráze (i když si na ni už moc nevzpomínám), alespoň při vzletu a přistávání. Jinak se mi zdálo, že letíme strašně pomalu a když nám kapitán oznámil, že letíme 600 km/h (doufám, že vás nebalamutím), nemohla jsem uvěřit. V jeho prospěch však mluví to, že jsme za necelé dvě hodiny byly v Londýně.

Brána do Londýna - letiště Luton

První dojem z Londýna byl nečekaný. Všude plno známých právě přiletivších tváří, samá čeština nebo slovenština, jen ty anglické nápisy naznačovaly, že jsme někde jinde. Prvním úspěchem bylo, když jsme si na letišti koupily kapesní mapku Londýna a prodavač se během celé naší rádoby anglické komunikace (trvala dobrých sedm minut) tvářil velmi příjemně.

Cestu z letiště do centra města (asi hodina něco) jsem nestoudně prospala. Z kusých útržků, na které si nejasně pamatuji, se mi vybavuje, že jsem nechápavě koukala na protijedoucí auta vpravo a ptala se sama sebe, co je na tom špatně (došlo mi to až posléze ;-) Řidič, ve velmi dobré náladě, nás vysadil před stanicí metra - Baker Street Station a nám započal nový úkol. Dostat se na check-in.

Pár mýtů o Londýně aneb čím se straší začínající cestovatelé

Z vyprávění jsem si o londýnském metru utvořila obrázek bludiště, v kterém se normální nelondýňan nemá šanci vyznat a je dozajista odsouzen bloudit tam navěky věků. NENÍ TO PRAVDA. Pokud bych měla srovnat metro v Londýně a v Praze, s tím, že bych si představila, že by v našem městě stověžatém bylo tolik linek o tolika km, pak už teď se mi třesou kolena, že bych se měla v Praze pohybovat MHD. Mýtus č. 2: Angličani jsou studení jako psí čumáci. O této tezi musím také horlivě prohlásit, že je naprosto špatná. Nikdy jsem se nesetkala s tak příjemnými a ochotnými lidmi, jako právě v Londýně. Během mého pobytu se mi nikdy nestalo, že by na mě někdo vejral, strkal do mě v tlačenici, tvářil se na mě jako kdybych ho nanejvýš obtěžovala. Právě naopak. Londýňani projevují až neuvěřitelný respekt k druhým lidem, ochotu pomoci a dokonce i prodavači o vás mají vysoké mínění (českému prodavači uděláte největší radost, když ho nenecháte na pochybách, že opravdu chcete něco ukrást), i když si v jejich obchodu nic nekoupíte. To je ale můj subjektivní pocit.

Duchovní program prvního večera

Program Joy Day se odehrával v jednom skautském hostelu. Po vydatné indické (vařili praví Indové, kterých je v Londýně jako prašivek v českém lese) večeři jsme se všichni na okamžik proměnili v draky chrlící oheň. Bylo zábavné sledovat, že i chlapci mají s nezvyklým množstvím chilli značné problémy. Ti otrlejší z nás byli prohlášeni za plechové huby (upravená citace Jirky Vančáta ;-). Večerní program byl velmi oduševnělý - skládal se z meditace a výzvy k vystoupení, na kterou se příliš úcinkujících neozvalo (do postele jsme šli opravdu brzy). Pořadatelé se s námi rozloučili slovy (ve velmi volném překladu): “Památek je tu dost na to, aby jste se zabavili celý den, program je až večer.”

Stíny hostelů prvních tříd

K památkám se dostanu záhy a spíše jen fotograficky, protože pochybuji, že by se někdo chtěl zabývat historickými fakty jako že r. 1666 vyhořel téměř celý Londýn, atd. bla bla bla… to je úchylka jen několika málo jedinců (mezi něž se také s hrdostí počítám), kteří si říkají historici amatéři. Teď popíšu naše úžasné ubytovací zařízení. Smart Hyde Park Inn na Queen´s Way. Zvenku světlá budova čistě koloniálního stylu, zevnitř barev krve a noci. Na mé hygienické návyky trochu ošizená koupelna se záchodem (dokonce ještě těsnější, než na kterou jsem zvyklá), 14-lůžkový pokoj mírně připomínající vězeňskou celu (zase ta subjektivita!) a povlečení typu povlak na polštář, dvě plachty na prostření a přikrytí a zašlá deka. V ceně snídaně, pro lepší zapamatování stále stejná kombinace, vhodná pro všechny: opečený tousťák bílý a tmavý, mírně žluklý (a zřejmě hodně levný) margarín, pochybná marmeláda s pochybným plátkovým sýrem (o kterém fakt nevím, do jaké kategorie bych ho s čistým svědomím zařadila), nutela, pomerančový džus, káva a čaj. Pro pomalejší jedince zbyl poloviční výběr (v horším případě byli oproštěni od rozhodování a podstoupili očistnou kúru). Pokud jsem se někdy sama sebe ptala, co tam vlastně dělám, připomněla jsem si ušetřené libry, které jsem mohla investovat (a také investovala) jinam.

Ale příště se rozhodně ubytujeme zase tady. Zdá se to neuvěřitelné, zvlášť po předchozím odstavci. Jen pro Queen´s Way.

Queen´s Way aneb Indie, Persie, Alžír všude kolem

Kouzelná ulice, která překypovala životem v kteroukoli denní či noční dobu; s Tesco a Interspar v té podobě, v jaké my Češi známe spíš “Potraviny u Loukotků”, s nespočtem obchůdků se suvenýry, oblečením, jídlem, restaurace indická, perská, indická, perská, indická (opravdu mi neujela ruka s CTRL+C a CTRL+V) a hlavně všude, všude byly tmavé tváře, zahalené tváře žen, jak nakazuje Islám, či poslední móda v Maroku. Prostě to, co je mému srdci nejbližší. Waflárna, orientální supermarket, noviny v arabštině (které jsem si chtěla koupit, protože by mi to nedalo a chtěla bych si přečíst, co píšou), čínské nudle, pandžábí a sárí a strašně příjemní lidé, jejichž rodným jazykem nebyla angličtina, ale něco, co se zapisovalo, pro nás Evropany, nesrozumitelnými kudrlinkami.

Velmi krátce z pohledu zhýčkaného žaludku

V Londýně rozhodně neumřete hlady, jak trochu nešikovně vyplývalo z popisu hostelové snídaně. Na konci dne nás zachránila večeře v ceně Joy-Day. A jinak na každém rohu trůnil stánek s pochutinami jen tak do ruky. Dlouho jsem obdivovala stánek v metru s indickými smaženými specialitami a Indem za pultem s rudou tikkou uprostřed čela; abych si nakonec “traditional vegetable samosa” vyprosila u jiného Inda se zasněným pohledem (takovým, jaký mají ostatně všichni) za “one pound” a ještě s otázkou “cool or warm”, které jsem nerozuměla (ach ta aj). Za zmínku stojí také jedna veselá babička, která na Victoria Station prodává obrovské (a když píšu obrovské, myslím tím obrovské) “chocolate muffins” dva ks za 1.99 (tady si musíte představit znak pro libru). Kapitola sama o sobě by byl nejznámější obchod (takové hokynářství ve stylu našich obchoďáků) Mark & Spencer. Veškerá čerstvost, před kterou by všechny reklamní slogany našich českých supermarketů musely hluboce smeknout a stydět se. A mě (jako závisláka na čokoládě) zaujala pečené kolečka, které už od pohledu vypadaly velmi slibně a po prvním kousnutí mě dováděly do vysokého stavu extáze (to byste totiž museli vidět a ochutnat). A nakonec perlička ze Soho a Chinatown. Trh. Ráj vegetariánů. Nespočet druhů ovoce a zeleniny, které mé oko vidělo poprvé (nepočítaje fotografie v hodně odborné biologické publikaci) a ten chřest.. (musíte mi prominout, to se v ČR jen tak nevidí)

Royal Albert Hall, nezapomenutelný Purushottama

Na závěr se dostávám k hlavnímu důvodu mé cesty do Londýna. Koncert Borise Purushottama Grebenshikova. (Troufám si říct, že to bude nejkratší odstaveček, to se totiž nedá popsat, to se musí zažít). Sál nacpaný k prasknutí, úžasná atmosféra a výzdoba, 21 vynikajících přizvaných umělců. Děkuji moc, těším se na příště… ;-)

To byl jen zlomek zážitků z Londýna. Bylo toho mnoho a mnoho a je toho mnoho a mnoho, co jsem chtěla napsat, ale pochybuji, že se našel nějaký hrdina, který se těmi 8658 znaky a 1412 slovy prokousal, až do tohoto místa. ;-))) A pokud ano, pak je to borec.