Tři světy ticha

Psal se 13. leden 2008, neděle. Zlín si užíval zimní teplou vlnu a už několikátý sněhový odměk. Sluníčko svítilo, bylo příjemné teplo a já a Věrka jsme po ranní meditaci spali až do pozdního dopoledne. Co Věrku šlechtí, je to, že spala jen do půl deváté a vzpomněla si na snídani. Já, o hodinu později, si dokázala vzpomenout jen na náš včerejší slib (poněkud unáhlený a dost pozdně noční): dneska určitě půjdeme běhat. Vyrazily jsme záhy (asi kolem jedenácté), nalehko (šusťáková souprava a tenisky) s minimem běžeckého vybavení (mp3 a kreditka). Byl to docela šok – ze stojatého suchého vzduchu tady doma do vířícího chladu tam venku. Smysly byly doslova opité přebytkem O2, že si těžko všímaly mazlavé polotuhotekuté směsi sněhu, země, vody a bláta pod našimi podrážkami.

Lesem z Kocandy na Zlínské Paseky jsme prolétly rychlostí blesku – byly jsme čerstvé a odpočaté, ale už na modré turistické trase směr „Pod rozhlednou“ (1,5 km) se ukázala naše netrénovanost. Na rozcestníku Fryšták (5km) a Dolnoveská přehrada (3,5km) jsme zvolily druhou možnost a mě bylo jasné, že původní sportovně běžecký záměr se rychle změní v meditačně turistický. Ve stínu lesa ještě ležely zbytky sněhu a ledu, tak dobře ukryté před silou slunce. I tak jsme se ale bořily po kotníky do bláta, listí a písku. Čím dál jsme šly, tím více jsme unikaly hluku civilizace. Bylo to jako projít dveřmi a zabouchnout je za sebou. Všude to vonělo dřevem, sladkým listím, čerstvostí a volností. Bylo ticho. Jediné, co jsme slyšely, bylo proplétání větru v holých větvích, a své vlastní kroky. S výhledem daleko do kraje nebo hluboko do lesa nás ani nenapadlo, že jsme právě vstoupily někomu do obýváku. Pták z řádu šplhavců (nemohly jsme se dohodnout, jestli to byl datel, strakapoud nebo něco jiného) nám připomněl povinnost klepat, straka na nás pronikavě zakřičela, ať si očistíme boty (bahno až ke kolenům, šikovnější z nás skoro do pasu ;-) a jelen nás upozornil, že nechce být rušen. V duchu jsme doufaly, že nás nějaké divoké prase nevynese na rypáku…

Po chvíli jsme se dostaly na rozcestí a rázem nám došlo, že zhruba mezi poslední modrou značkou a posledním stromem před tímto rozcestím jsme zakoply o bludný kořen. Po značení nebylo ani památky, ale vracet jsme se rozhodně nechtěly. Vydaly jsme se cestou, kde Věrka tušila vodu, ačkoli jsem ji přesvědčovala, že to je mlha a chladný vzduch. Uznávám, měla pravdu. Jen jsme se skutálely ze čtyřicetistupňového kopce, byly jsme na břehu přehrady. Před námi se otevřel nový svět. Nové ticho, chlad od „jezera“ a pukání tenkého ledu. Na břehu prázdné škeble s lesklou perletí, pod vrstvou namodralého ledu hejna droboučkých rybiček. Atmosféra přímo stvořená pro meditaci a možnou realizaci; s pohledem upřeným na jiskřivou hladinu zazpívaly jsme pár písní, s doprovodem úžasného ptačího orchestru…

Byl čas najít naši modrou stezku a vrátit se domů. Při hledání jsme objevily třetí svět ticha – ticho opadaného listnatého lesa se zemí pokrytou listím, lišejníky a mechem. Do kroku nám bublal potůček z roztátého sněhu a my se brzy vrátily do míst, která jsme znaly. A tentokrát jsme trasu „Pod rozhlednou“ – Paseky zvládly během. S heslem „Přelez, obejdi – hlavně nepodlez,“ jsme zdolaly závoru přes lesní asfaltku a náš výlet skončil. A co nám z něho zůstalo? Na vnější úrovni možná špinavé boty, kalhoty s bahnem do pasu a ztuhlá záda, ale na té vnitřní úrovni uspokojující pocit ze sebepřekonání a odhalení tří z mnoha hlasů ticha.