PASAČKA OVCÍ aneb jak se pozná přepracovanost ;-)

            Na to, že pracuji ve firmě, která obchoduje mimo jiné s elektrickým nářadím, nejsem moc “technický” typ… Většinu zboží znám jenom z obrázku z katalogu, takže když se na mě otřelý železář vytasí s požadavkem typu: „Potřeboval bych flexu. Co mi doporučíte?” jsem v koncích a raději přepojuji na profesionálnější část oddělení. S jedinou výjimkou - svářečkou na plastové trubky. Od jisté doby je to moje oblíbené elektro…

            Moje mise pracovního dne zněla: zařídit, aby se právě příchozí svářečky vychystaly, zabalily a úspešně odeslaly konkrétnímu zákazníkovi. Na první pohled velmi jednoduchý úkol. Na pohled druhý… Vystavení objednávky v požadovaném množství. Splněno. Rezervace… okamžik napětí… „A kde je těch x kusů?!” křičím po chvilce jako starý cholerik navzdory několika letům meditace, protože se mi zhruba třetina množství odmítla zarezervovat. Jako Sherlock Holmes pátrám… přišly všechny, ale na skladě nic není… a pak vidím ten zástup zubících se objednávek. „Hehehe, my jsme je schlamstly. Sice tady čekáme na pozdější dodávku od výrobce, ale to nevadí!” vysmívají se mi. Po litém boji jsem svoje svářečky sehnala zpátky do své objednávky a vytvořila výdejku. Nápadně mi to připomínalo shánění oveček po celodenní pastvě…

            Zážitek se svářečkami byl natolik silný, že jsem si na něj vzpomněla ještě párkrát po pracovní době a dokonce se mi promítl do snu:

            Sedím pod stromem, opírám se o něj zády, v rukou jívový proutek. Nade mnou modrá obloha, nikde ani mráček; přede mnou širé zelené pláně a nikde nikdo kromě nespočtu převážně býlích teček. Aha, to je to moje stádo ovcí, co tu pasu, pomyslím si. Spokojeně lelkuju až do chvilky, kdy slunce pomalu zachází za hory. Je čas zahnat ovce domů. Vstávám, protahuji se a zaháním nejbližší ovce ke stádu. Vůbec mi nepřijde divné, že moje ovce jsou vlastně svářečky na trubky, které v reálném světě prodávám, s malým zakrouceným ocáskem, dvěma páry nožiček s kopýtky na spodní části konstrukce, roztomile pokrčenými oušky těsně za nástavcem na trubky, zlatým zvoncem na hrdle a chomáčkem bílého rouna po stranách (pro ty z vás, kteří nemají tak bujnou fantazii jsem požádala kolegyni, aby vytvořila obrázek). A jak tak ženu to svoje bečící stádečko (na mou duši fakt bečely), najednou vidím svého kolegu z práce - dobrák od kosti, pro zákazníka se jen rozkrájet - jak si dvě svářečky vzal pod paže a nenápadně se s nimi snaží zmizet.

            „Hej! To jsou moje ovečky! Ženu je na Slovensko!” křičím na něj.

            „To je pro našeho VIP zákazníka! On je nutně potřebuje!” křičí na oplátku a bere nohy na ramena, samozřejmě i s dvěma zoufale bečícími svářečkami. Přemýšlím jenom chvilku, moje stádečko se zastavilo a začalo se zase pást, a tak jako střela vyrážím za zlodějem. Doháním ho až u řeky, kterou se snažil zdolat přes strom. Naštěstí přeskočil sám a bečící svářečky zůstaly u stromu. Tak jsem je vzala pod paži a vracím se zpět ke stádu. Začnu přepočítávat, jestli žádná nechybí…

            „Jedna ovečka, druhá ovečka, třetí ovečka, … dvacátá ovečka… třicátá sedmá ovečka… jé, ahoj, čtyřicátá druhá ovečka, čtyřicátá třetí ovečka, čtyřicátá čtvr-” zarazím se, protože si uvědomím, že uprostřed stáda čupí druhý kolega a podezřele moc si prohlíží moje svářečky. „CO TADY DĚLÁŠ?”

            „Zjistil jsem, že nám nesedí sklad, potřebuji pár oveček odepsat,” pokrčí lhostejně rameny. Vstane a zapátrá očima ve stádu. „Tahle má natržené ouško, tamhleté chybí ocásek, tadyta kulhá…”

            Jestli jsem ty svářečky zahnala na Slovensko v plném počtu, to už nevím, protože jsem se probudila druhý den ráno. „To byl ale blbej sen,” zamumlám a neochotně vstanu, obléknu se a vyrazím do práce.

Poučení: Pokud se vám začne zdát o práci, je to znamení, že ji berete příliš vážně; ale pokud ve snech počítáte předmět své práce a vidíte v nich zvířátka, pak je to k zbláznění a nutně potřebujete dovolenou ;-)))