Nejvyssi Aspirace

Everest: nejvznešenější vrchol nejvyššího pohoří světa.
Aspirace: vědomý vnitřní pláč člověka po tom, aby vystoupal až k tomu Nejvyššímu. Jak nepředstavitelnou radost bychom udělali svému Stvořiteli naším nezměrným vnitřním pokrokem, kdyby se naše lidské vědomí dokázalo ve světě aspirace pozvednout k výšinám Everestu!
Everest: bytostný symbol nedosažitelného - cíl, kterého může být dosaženo pouze díky nadlidskému úsilí a odhodlání.

Aspirace: mocná touha lidstva dostat se daleko za říši všednosti a každodennosti. Kdyby náš vnitřní pláč dosáhl k samému vrcholu nejvznešenější schopnosti, kterou nám Bůh dal, pak bychom měli nejvyšší Aspiraci - Aspiraci Everestu.

Tyto promluvy plné inspirace, napsané někým, kdo došel až na vrchol, jsou nejlepším a nejjistějším ukazatelem pro ostatní, kteří také chtějí jít vzhůru k tomu nejvyššímu, kupředu k tomu nejvzdálenějšímu a do nitra k tomu nejhlubšímu. Nejsou určeny mysli, ale srdci a duši hledajícího - s krásou poezie, jasností prózy a hloubkou písma. A jako to nejlepší ze všech tří forem se mají přečíst a číst znovu, mají se studovat a učit nazpaměť a mají se často připomínat, protože nesmrtelné květy jejich poselství nikdy neuvadají, ale stále rostou a rozvíjejí se, projasňují se a kvetou spolu s prohlubujícím se a rozšiřujícím se vnitřním vědomím aspirujícího čtenáře.

*Poznámka překladatele: Podkladem této úvodní kapitoly je anglický titul knihy "Everest Aspiration". Je to hra dvou slov, která se navzájem doplňují a navzájem podporují svůj vnitřní význam zcela nezastupitelným způsobem. Everest - nejvyšší hora světa, to nejvyšší na vnější úrovni. Aspirace - vnitřní pláč, který člověka pozvedá k tomu nejvyššímu na úrovni vnitřní.
I když čeština doslovný překlad tohoto titulu neumožňuje, věříme, že námi zvolený název "Everest aspirace" plně vystihuje vše potřebné.

USPOKOJENÍ

Každý lidský život je písní. Hledající zpívá každý den novou píseň. Zpívá a objevuje. Co objevuje? Objevuje tělo plné nadšení, vitálno plné odhodlání, mysl plnou míru, srdce plné blaženosti a nakonec život plný uspokojení.
Uspokojení potřebujeme ve zvířecím životě, v lidském životě i v božském životě. Uspokojení, kterého dosahujeme ve zvířecím životě, však není pravým uspokojením. Ani v lidském životě nedosahujeme pravého uspokojení. Pouze v božském životě získáváme pravé uspokojení.
Ve zvířecím životě se snažíme dosáhnout uspokojení prostřednictvím ničení. V lidském životě se jej snažíme dosáhnout prostřednictvím vlastnění. V božském životě se uspokojení snažíme dosáhnout prostřednictvím osvícení. Uspokojení, kterého dosáhneme prostřednictvím ničení, není a nemůže být pravým uspokojením. Uspokojení, kterého dosáhneme prostřednictvím vlastnění, není a nemůže být pravým uspokojením. Uspokojení, kterého dosáhneme prostřednictvím osvícení, je nepochybně tím pravým uspokojením.
Všichni zde jsme hledající; modlíme se a meditujeme. Ve svých modlitbách a ve svých meditacích se vždy snažíme spatřit tvář uspokojení. Když se modlíme, snažíme se stoupat a dosáhnout uspokojení. Když meditujeme, snažíme se ze svého nitra vynést na povrch Světlo a Blaženost a těšit se z uspokojení uvnitř našeho těla, vitálna, mysli a srdce. Když se modlíme, tehdy se snažíme plakat po tom, abychom shůry dostali něco, co by uhasilo naši žízeň. Když meditujeme, vzýváme svou vlastní nejvyšší skutečnost, aby se projevila v nás a skrze nás.
Meditaci předchází koncentrace a po ní následuje kontemplace. Koncentrace, meditace a kontemplace patří k sobě. Koncentrace je rychlost. Meditace je jistota. Kontemplace je vítězství. Koncentrace má rychlost jelena a je rychlostí jelena. Meditace má jistotu slona a je jistotou slona. Kontemplace má vítězství lva a je vítězstvím lva.
Vždy je dobré mít rychlost, pokud nám na cíli opravdu záleží. Cíl není statický. Jsme na cestě ke všepřesahujícímu, všeosvěcujícímu a všenaplňujícímu cíli. Jestliže chceme dělat uspokojivý pokrok, musíme věnovat veškerou pozornost své rychlosti. Cíl dneška bude startovním bodem zítřka na naší věčné vnitřní cestě k nejvyššímu uspokojení.

CO MÁME A CO NEMÁME

Co máme, je myšlení plné touhy, hledání plné touhy a toužebná snaha stát se něčím. Myšlení plné touhy: myslíme si, že budeme nějakým způsobem velcí nebo úspěšní. Hledání plné touhy: hledáme pravdu a světlo svým vlastním způsobem tam, kde podle nás pravda a světlo musí přebývat. Toužebná snaha stát se něčím: chceme se stát čímsi, co nám dá potěšení. Toto je ta nejžalostnější chyba, kterou děláme. Pokud se chceme těšit svým vlastním způsobem, pak vědomě nebo nevědomě přivádíme do popředí vlka vitálna.
Co nemáme, je vděčnost. Vděčnost je zázračným vlivem uvnitř nás. Toto zázračné působení posiluje naše fyzické tělo, pročišťuje naši vitální energii, rozšiřuje naše mentální zření a zintenzivňuje naši duševní blaženost. Hledající v nás se snaží být prostý, upřímný, čistý a pokorný. Každý duchovní hledající se snaží pěstovat si tyto kvality v hojné míře. Nejjednodušší a nejúčinnější cestou, jak pěstovat tyto kvality, je otevřít květinu vděčnosti a nechat ji rozkvétat uvnitř našeho srdce lístek po lístku. Jak to dokážeme? Musíme považovat za důležitější nejenom to, co máme, ale plnou měrou i to, co nemáme.
Co nemáme, je bezdechý vnitřní pláč a bezmezný vnější úsměv. Jestliže si dokážeme vyvinout bezdechý vnitřní pláč, pak si automaticky vyvineme i bezmezný vnější úsměv.
Buď vycházíme zevnitř ven, anebo se zvenku noříme hluboko dovnitř. Na svou cestu se můžeme vydat buď se schopností duše, anebo se schopností těla. Schopnosti obou musí být nakonec sjednoceny. Není třeba říkat, že schopnost duše je nekonečně větší než schopnost těla. Malá schopnost, kterou tělo má, však musí být sjednocena se schopností duše. Nejvyšší schopností těla je přijmout vedení duše. Pokud je duše uznána za nejvyššího vůdce, pokud duše dostane příležitost řídit, tvořit a tvarovat náš osud, pak získáme něco, co právě nyní nemáme: sladký, čistý, intenzivní vnitřní pláč a zářivý, jistý, bezmezný vnější úsměv.

JSEM VDĚČNÝ

Jsem vděčný svému Milovanému Nejvyššímu za to, že mi ze své nekonečné Štědrosti dal schopnost milovat Jej více, než miluji sám sebe.
Jsem vděčný svému Milovanému Nejvyššímu za to, že mi ze své nekonečné Štědrosti dal schopnost cítit Jeho Potřebu více než mou vlastní.
Jsem vděčný svému Milovanému Nejvyššímu za to, že mi ze své nekonečné Štědrosti dal schopnost nezatahovat Jej do mého světa touhy, ale úpěnlivě prosit o Jeho přítomnost v mém světě aspirace a také Mu nabídnout m                            oji pozemsky spoutanou vůli a život touhy a oduševněle prohlásit: "Staň se Vůle Tvá."
V den, kdy mne učiní svým vybraným nástrojem, budu svému Milovanému Nejvyššímu nesmírně vděčný.
V den, kdy budu schopen cítit, že pták mé duše žije uvnitř klece mého těla tady na zemi i tam v Nebi pouze pro Něj, budu svému Milovanému Nejvyššímu nesmírně, nesmírně vděčný.
V den, kdy budu moci rozhlásit do světa vnitřního i do světa vnějšího        , že jsem tím, co On má, a že mám to, čím On je, budu svému Milovanému Nejvyššímu nesmírně, nesmírně a nesmírně vděčný.

DUCHOVNOST

Duchovnost je vědomá touha člověka po Bohu. Duchovnost nás učí, že Bůh, který je dnes nepoznatelný, se zítra stane poznatelným a pozítří zcela známým.
Musíme Boha potřebovat pro Boha samého. Bůh nás může naplnit naším vlastním způsobem, ale jsme to my, kdo nebude opravdu naplněný, když nás Bůh uspokojí naším vlastním způsobem. Naše plačící srdce, naše aspirující srdce, naše osvěcující srdce nebude nikdy spokojeno, dokud Boha nepotěší Jeho vlastním Způsobem.
Počátek bez počátku nám říká, že duchovnost je rostlinou aspirace. Tato rostlina roste a roste, věčně roste. Konec bez konce nám říká, že duchovnost je stromem odevzdání. Tento strom nese božské plody a tyto plody získáváme díky své neustálé, vědomé a odevzdané jednotě s naším Milovaným Nejvyšším.
Pravá duchovnost je naším vědomým přijetím života, ne jeho zrušením, ne jeho popřením, ne jeho zničením. Život musíme nutně přijmout a zásadně změnit jeho tvář k obrazu našeho Milovaného Nejvyššího.
Duchovnost říká srdci: "Ó srdce, proč jsi stále nejisté? Copak necítíš, že v tobě přebývá Všemohoucí, Pán Nejvyšší? Nesmíš se cítit nejisté, protože právě ty můžeš rozhlásit do širého světa, že je v tobě živoucí Přítomnost Milovaného Nejvyššího. Ze všech částí bytosti jsi bylo vybráno jako první a nejpřednější nástroj, abys vedlo mysl, vitálno i tělo k duši. Duše je nakonec přivede ke mně."
Duchovnost říká mysli: "Ó mysli, už nepřemýšlej. Síla tvých myšlenek není nic než zmatek. Když se oddáváš světu myšlenek, mateš ostatní členy své rodiny - tělo, vitálno a srdce - a zároveň mateš sebe sama. Buď moudrá a zůstaň tichá."
Duchovnost říká vitálnu: "Ó vitálno, nevyžaduj. I když budeš vlastnit to, co vyžaduješ, toto vlastnictví tě neuspokojí. Uvnitř tohoto vlastnictví bude pláč po ještě větším vlastnictví. Když budeš vyžadovat, budeš vždy jako žebrák. Bez ohledu na to, co získáš, budeš stále nespokojené a nenaplněné. Nevydávej se tedy touto cestou. Tvá žádostivost musí skončit."
Nakonec říká duchovnost tělu: "Ó tělo, jak dlouho budeš spát? Copak nevíš, že jsi spalo odnepaměti? To pro tvůj spánek nevědomosti nejsou ostatní členové tvé rodiny schopni dosáhnout Zlatého Břehu, předurčeného Cíle. Ó tělo, nespi! Cíl je jen pro ty, kteří jsou probuzeni. Probuď se, vstaň! Ve chvíli, kdy začneš být aktivní a dynamické a odhodíš pouta spánku nevědomosti, ostatní členové rodiny poběží rychleji než nejrychleji."
Duchovnost říká hledajícímu, aby nežil v dávné minulosti ani ve vzdálené budoucnosti, ale aby žil v přítomnosti dneška, ve věčném Nyní. Toto věčné Nyní ztělesňuje člověka-aspirující semínko a Boha-všesytící Plod.

NIČENÍ, VLASTNĚNÍ A OSVÍCENÍ

Zvířecí svět, lidský svět a božský svět: svět ničení, svět vlastnění a svět osvícení.
Ničení je velmi složitý pojem. Ve světě zvířat je někdy ničení nutné pro přežití. Jinak je však ničení záporná síla, síla noci, která vůbec není povzbuzující, užitečná ani plodná. Dokonce i svět myšlenek, který je v lidském životě tak užitečný, může být naprosto ničivý. Nepotřebujeme, aby nás ničili druzí. Jediná nezdravá, nepatřičná myšlenka stačí, aby zničila naši duševní rovnováhu, a když ztratíme svou duševní rovnováhu, ztratíme všechno.
Když se nadechujeme, vdechujeme mnoho nepatrných Božích stvoření. Musíme se nadechovat, abychom žili, a tito tvorové musejí být našimi oběťmi. Laskavé srdce v nás by se díky své jednotě s nimi mělo cítit špatně, jsou-li zabiti. Dostaneme-li se však na hlubší úroveň, vidíme, že toto takzvané zničení žádným zničením není. V Kosmickém Plánu Boha je to ten správný způsob, jak v našem životě pokračovat. To, co někteří mohou nazývat ničením, je ve skutečnosti pro ta malá stvoření Boha krokem vpřed, protože duše se vyvíjí skrze proces smrti a znovuzrození.
Ve světě vlastnění vlastníme, abychom si užívali. Zatímco ale vlastníme, rozlišujeme. Chceme tohle, nechceme tamto. Kvůli svému pocitu oddělenosti dáváme přednost jedné věci před druhou, ale děláme to svým lidským způsobem. Dáváme přednost věcem, které nás podněcují nebo které nám dávají okamžitou radost a uspokojení. V případě Boha však žádné rozlišování není. Bůh vidí všechno jako své vlastní a uvnitř všeho cítí nezměrnou užitečnost a potřebnost.
Chceme vlastnit svět, ale naše schopnost přijímání je tak omezená, že musíme volit mezi jedním a druhým. Pokud jde o Boha, ten nevybírá, nemá priority - Jemu patří všechno. Chce vynést do popředí svou vlastní Božskost, kterou do každého svého stvoření vložil. Dokonce i ničivé síly nevědomosti v sobě mají určité světlo. Bůh chce tedy toto jejich nekonečně malé světlo vynést do popředí. Jako Bůh i my musíme v silách nevědomosti vidět božskost. Nevšímejme si na prvním místě vnějšího světa. Nevěnujme veškerou pozornost vnějšímu tělu, které božské být nemusí. Namísto toho, abychom se zabývali vnějším tělem stvoření, budeme se zabývat především božskostí, vnitřní skutečností stvoření, a budeme se snažit přetvořit skutečnost těla tak, aby se stala stejně dokonalou jako skutečnost duše.
V božském světě je osvícení dokonalostí. Toto osvícení nikdy neodmítne svět vlastnění nebo svět ničení. Snadno jim může poskytnout přístřeší uvnitř sebe sama. Když vstoupí do světa ničení, vynáší do popředí energii, protože ničení má obrovskou energii. Vynáší tento aspekt Božího stvoření do popředí a pak jej používá pro božský účel. Když vstoupí do světa vlastnění, vlastní všechno. Nic nevylučuje. Vynáší do popředí božskou podstatu, která je ve všem. Dokonce i vnější tělo může být snadno přeměněno, když to Božské vystoupí do popředí. Svět osvícení nevylučuje ani svět vlastnění, ani svět ničení. Osvícení je světem přijetí.
Bůh stvořil celý svět pro své vlastní Uspokojení. Jeho Uspokojení je však jiné než naše uspokojení. Nás uspokojuje, když vyžadujeme a přivlastňujeme si, abychom mohli říci: "Toto je mé, toto mám." Bůh vždy považuje své stvoření a svou vlastní Existenci za jedno. V našem případě vlastnění zahrnuje vždy někoho nebo něco jiného. Říkáme: "Já jsem vlastník a ty jsi vlastnictví." Potom cítíme, že jsme svému vlastnictví nadřazeni, protože s ním můžeme dělat, co chceme. Bůh však cítí, že On a Jeho vlastnictví jsou jedním a tím samým. Jsou si rovni.
Někdy se stvoření postaví proti stvořiteli. Rodiče jsou stvořiteli svých dětí. Když děti vyrostou a dostanou se do puberty, často vzdorují. Stvoření může nabýt sílu a jít za hranice vize stvořitele. Když Bůh svou Vizí něco stvoří a Jeho stvoření překoná Skutečnost Jeho Vize, Bůh se necítí smutně nebo bídně. Naopak je to právě to, co ve skutečnosti chce. V Božím světě Vize Bůh vidí jednu Skutečnost, ale uvnitř této Skutečnosti existuje mnoho plně rozkvetlých skutečností.
Když dostaneme, co chceme, jsme chvíli spokojeni. Jestliže však dostaneme o jeden haléř více, než jsme chtěli, často spokojeni nejsme, protože to není přesně to, co jsme chtěli. Chceme vlastnit, ale jestliže přijde o jednu věc více nebo o jednu věc méně, než jsme chtěli, nejsme spokojeni, protože lidská touha je tak omezená, že chceme věc přesně tak, jak si ji naše mysl představila. Pokud jde o Boha, Bůh je spokojen ihned, jakmile vytvoří svou Vizi. Dokonce i když se s ní projevení neshoduje, má ohromnou radost. V našem případě si vytvoříme svůj záměr a poté očekáváme jistý druh výsledku, a když se výsledek podle našeho očekávání nedostaví, cítíme se bídně. Pokud jde o Boha, samotná Jeho představa je pro Jeho Uspokojení víc než dost.
Ničení je někdy nezbytné nejenom pro přežití, ale také proto, aby se na povrch vynesla dynamická energie, která je v danou chvíli používána ničivým způsobem. Jinak by nezdolnou energii duše zakryl svět letargie a ospalosti. Vlastnění samo o sobě není špatné, musíme však vědět, co vlastnit. Musíme vědět, že to, co opravdu potřebujeme, je služba, krása, světlo a blaženost. Tyto věci musíme vynést na povrch. Nebudeme vlastnit věci, které by nás vlastnily, zatímco je vlastníme, ale věci, které budou zpívat píseň jednoty. Osvícení je přijetí všeho - ničení, vlastnění, všeho - pouze však v zájmu jejich přeměny. Musíme přijmout, vynést na povrch a přeměnit.
Mysl je nyní v lidském světě, světě pokušení. Oči vidí něco krásného a okamžitě pokoušejí mysl, aby šla a zmocnila se toho. Uši slyší něco krásného a okamžitě pokoušejí mysl, aby šla a zmocnila se toho. Každá část bytosti je předmětem pokušení a je pokušením napadána.
Ve světě pokušení je neustálý boj, neustálé přetahování mezi pokušením a osvícením. Pokušení chce rozšířit své vlastní hranice, ale i když se rozšíří, stále není spokojeno, protože po pokušení vždy následuje zklamání. Proto se neustále rozhlíží kolem a hledá trvalé uspokojení tady, tam a všude. Když uvidí osvícení, nakonec se mu odevzdá, protože vidí, že osvícení ztělesňuje uspokojení.
Osvícení zahrnuje svět ničení, svět vlastnění a svět pokušení. Vždy bychom se měli snažit zaměřovat na osvícení, abychom svůj pozemsky spoutaný život zachránili před světem ničení a abychom jej proměnili ve svět Nebesky svobodný.