Skok padákem

Člověk má hodně tužeb a většinou, když nějakou naplní, zjistí, že to není to pravé, a nebo jeho radost trvá jen chvíli. Líbí se mi jedno staré indické přísloví, které jsem objevila v jedné v knize  Sri Chinmoye:

„Kdokoliv ochutná sladký dort z Dillí, cítí se znechucen a kdokoliv ho neochutná, cítí se o něj ochuzen.“

Když mi bylo necelých sedmnáct, měla jsem velké přání skočit si padákem. Nešlo to jinak, musela jsem si ho splnit. Viděla jsem se jak plachtím vzduchem, pode mnou výhled do krajiny, zkrátka jsem to musela zažít. Nějakým kouzlem jsem k seskokům dostala od rodičů písemné svolení.V několika dnech jsme na kurzu probrali teorii, absolvovali několik seskoků z trenažeru a šli jsme do letadla.

Ten den bylo velké horko.Na nohou jsem měla těžké boty a na sobě důkladné oblečení, abych se při pádu neodřela. Nasoukala jsem se do výstroje, zapnula popruhy, nasadila helmu a s pocitem radostného očekávání, že teď přijde ten jedinečný zážitek, jsem s úsměvem a sebejistotou nastoupila do letadla.

Seděla jsem u okénka a letadlo se začalo pomalu vznášet. Krajina pod námi se zmenšovala, otevřel se nám krásný výhled na celé město a mě to pomalu začalo docházet. Docházet, že budu muset opravdu skočit. Tiše jsem se odsunula do nevzdálenějšího rohu kabiny. Když bylo letadlo dostatečně vysoko a já dostatečně nízko, skoro celá pod lavicí, na které jsem měla sedět, instruktor nám s úsměvem pokynul ke dveřím. Zdvořile jsem pouštěla svoje kolegy jako první. Tváří v tvář realitě mnohý hrdina přestává být hrdinou. Nechápala jsem sebejistotu našeho instruktora, který stál bez padáku v otevřených dveřích letadla, pod sebou stovky metrů prázdna a odpočítával seskoky.

Pak přišla řada na mě. Záviděla jsem chameleónům jejich schopnost splynout s prostředím tak, aby si jich nikdo nevšiml. Došourala jsem se k otvoru letadla a podívala se dolů. Nic povzbuzujícího jsem tam neuviděla. Potom jsem pohlédla do usměvavé tváře instruktora, který mi začal v klidu odpočítávat, jakoby tu vůbec nešlo o můj život. Zašeptala jsem svoji poslední modlitbu a na jeho „tři“ zavřela oči a udělala krok do prázdna. 

Pár vteřin volného pádu, potom se lano cvičného padáku, které bylo připevněno v kabině letadla, napnulo a padák se rozevřel. Už uklidněná jsem se pomalu spouštěla k zemi. Neměla jsem zkušenost s ovládáním padáku a tak jsem dopadla do pole pěkný kus od letiště. Uvolnila jsem si popruhy, padák částečně posbírala do náruče a ve třiceti stupňovém horku s těžkými botami a dobře oblečená jsem se vysokým obilím vlekla k letišti.

V ceně kurzu byly ještě další dva seskoky, které jsem absolvovala už méně dramaticky , ale moje touha po plachtění vzduchem tím skončila.