Abhari - domovská stránka

Členem Sri Chinmoy centra jsem od roku 2000. Když jsem se seznámila se studenty Sri Chinmoye, trochu mě překvapilo, že součástí jejich meditace, jejich duchovního života, je i sport a hlavně běh. Skoro každý z nich denně běhal. Kromě pravidelných setkání ke společným meditacím se i jednou týdně scházeli v parku, aby společně běželi závod na dvě míle (3,2 km).

Když mě tenkrát pozvali, ať si jdu s nimi zaběhat, moc se mi nechtělo. Nikdy jsem moc nesportovala. Vzpomínala jsem na střední školu, kdy jsme běhávali 1500 metrů. Do cíle jsem téměř vždy dobíhala jako poslední. Zápasila jsem se svým dechem a několikaminutovou propastí mezi mnou a mými spolužáky. Všichni už netrpělivě postávali a čekali jen na mě. A teď jsem si měla jít dobrovolně zaběhat víc jak 3 kilometry. Nevím, jak se jim podařilo mě inspirovat, ale v neděli ráno jsem stála ve Stromovce, připravená ujít 2 míle.

Na startu byla příjemná atmosféra. Nepanovalo tu žádné soupeření. Přestala jsem myslet na to, jaký jsem mizerný běžec a vůbec mi nevadilo, že jsem poslední. Když jsem se blížila do cíle, všichni tam čekali a povzbuzovali mě, takže jsem se ty poslední metry musela ještě trochu snažit, a ne jen tak volně jít, jak jsem si plánovala. Pamatuji si, jak velikou jsem měla radost. Byla to nejdelší vzdálenost, jakou jsem kdy uběhla. Začala jsem sama běhat. Zpočátku to byl spíše takový indiánský běh – 20 kroků běh, 20 kroků chůze, ale postupně se to začalo zlepšovat. Dech už tolik nezlobil a nohy si také zvykaly. Bylo to pro mě jako zázrak. Radost z běhání byla pro mě úžasným objevem. Navíc mi běh dával pocit míru a po pár kilometrech se moje různé problémy přestávaly zdát tak tíživé.
Když jsem o dva roky později stála na startu svého prvního maratonu, připadala jsem si jako blázen. Vzpomínala jsem na dobu, kdy jsem neběhala a moje mysl pochybovala: „Ty? Ty chceš uběhnout maraton?“ Cítila jsem ale, že to můžu dokázat, že vzdálenost 42 kilometrů se dá překonat. Celou dobu jsem dokázala běžet s nadšením a radostí. Trvalo mi to více jak 5 hodin. Byla jsem jedním z těch pomalejších běžců. Zažívala jsem ale obrovskou radost a štěstí z překonání pro mě nemožného. Měla jsem pocit, že jsem právě zdolala nejvyšší horu světa. Od té doby jsem běžela několik dalších maratonů i ultramaratonů, ale můj první maraton je pro mě jedním z nejkrásnějších běžeckých zážitků.