Závodění a duchovnost - část 2.

Otázka:

Když je někdo blízko mne, je pro mne snazší udržet si rychlost, kterou chci. Když však přede mnou nikdo není, je pro mne těžké se koncentrovat na rychlost.

Sri Cinmoy: V tu chvíli musíš použít své stopky. Když víš, že můžeš uběhnout sedm mil v čase pod pět minut na míli, potom se snaž zvětšit svou schopnost. Můžeš být před všemi ostatními běžci, ale nejsi před svým nejlepším možným časem. Řekněme, že jsi plánoval běžet s časem 4:30 na míli, ale všichni jsou za tebou, takže nezískáš žádnou inspiraci ani povzbuzení. Jen se podívej ne své stopky a představ si, že je to další soupeř nebo soutěžící. Potom budeš inspirován běžet rychleji.

Otázka:

Jak byste popsal, když někdo během maratónu „narazí do zdi“ (dojdou mu síly).

Sri Cinmoy: Každý člověk má vlastní popis této zdi. Co znamená „narazit do zdi“? Znamená to, že tvé vyčerpání dosáhlo svého vrcholu. Jestliže se dostaneš do tohoto bodu, můžeš na chvíli přestat vidět nebo se ti může zatmět před očima. Můžeš cítit, že přímo před tebou je tlustá zeď, kterou nemůžeš proniknout, nebo rozlehlý oceán či velká hora, která ti nedovoluje pokračovat dál. Je to překážka, kterou nemůžeš odstrčit stranou, prostoupit ani překonat.

Jestliže jsi skutečně „narazil do zdi“, pak i s neústupnou silou vůle dokážeš uběhnout pouze jednu nebo dvě další míle. Cítíš, že veškerá tvá životní energie tě opustila. Znamená to, že máš naprosto skutečný pocit zhroucení a tvé tělo ti dává pocítit, že smrt nastane každou chvíli.

V tento okamžik napadá tvůj život skutečná nechuť – fyzická, vitální a mentální.

Otázka:

Jaký by měl být můj postoj, když závod, kterého se účastním vyhraje někdo jiný?

Sri Cinmoy: Jako děti se naučíme chodit až po mnoha pádech. Rychlým běžcem se staneme až po mnoha prohraných závodech. Dobrým zápasníkem se staneme až po mnoha porážkách. Jestliže jsem smutný, když vidím, jak někdo jiný vyhrává závod, vůbec mi to nepomůže. Ale jestliže jsem schopen ocenit jeho rychlost, automaticky do mne vstoupí část jeho schopnosti. Upřímným oceněním, uznáním zvětšujeme svou schopnost. Když vidím, že někdo běží nejrychleji, skutečně cítím, že jsem tou osobou. Jestliže se dokážeš ztotožnit s úspěchem ostatních místo toho, abys na ně žárlil, získáš ze života více radosti. A když se dokážeš ztotožnit i s jejich porážkou, naučíš se sympatii a laskavosti a zároveň obohatíš své vlastní zkušenosti.

Otázka:

Řekněme, že závod je velmi těsný a schopnosti dvou běžců jsou stejné, ale jeden z nich aspiruje. Nechá Boží Milost vyhrát toho, který aspiruje?

Sri Cinmoy: To záleží na Vůli Nejvyššího. Jestliže někdo aspiruje velmi silně, Nejvyšší může říct tomuto člověku: „V pořádku, jelikož jsi upřímně oddaný Mé Vůli, není třeba, abys vyhrál olympiádu.“ Naopak zase jestliže je někdo hledající a také má velký potenciál jako atlet, Nejvyšší mu může dát nějaký úspěch ve sportu. Ale když se někdo s ohromnou aspirací stane pouze atletem, bude to plýtvání jeho schopností.

Otázka:

Jak se vaše filozofie sebepřekonání, ve které uvádíte, že by lidstvo mělo usilovat o pokrok namísto o úspěch, dá použít na nadcházející Olympiádu?

Sri Cinmoy: Všichni atleti by měli mít na paměti, že nesoutěží s ostatními atlety, ale se svou vlastní schopností. Ať už dosáhli čehokoli, musí toto dosažení překonat. Přítomnost všech skvělých atletů na olympijských hrách představuje ohromnou příležitost. Když atlet musí soutěžit se zbytkem světa, je zde velká pravděpodobnost, že překoná své vlastní schopnosti. To je to, co je nejdůležitější, ne to, jestli porazí ostatní, nebo ne. Bůh, Tvůrce všeho dobrého, bude nesmírně potěšen pouze tehdy, když atlet překoná své vlastní schopnosti.

Nejdůležitější je postoj každého jednotlivce. Atlet musí cítit, že vytvořil nový rekord ne pro svou vlastní slávu, ale proto, aby zvýšil schopnost a zlepšil standard světa. Vítězný atlet musí cítit, že reprezentuje celé lidstvo. Jestliže potom dokáže s oddaným srdcem oduševněle nabídnout své dosažení Nejvyššímu Atletu, svému Zdroji, v tu chvíli dělá naprosto správnou věc. Má-li takovýto postoj, pak ať se co nejvíce snaží lámat světové rekordy. Ale jestliže chce porazit zbytek světa pouze proto, aby se těšil ze své vlastní slávy, potom dělá žalostnou chybu.

Olympijský atlet by měl cítit, že je členem světové rodiny, a jeho cílem by měl být jeho neustálý pokrok. Jestliže může neustále překonávat svá vlastní dosažení, určitě dosáhne uspokojení, protože pokrok není nic jiného než uspokojení. Uspokojení a pokrok jdou vždy bok po boku. Pokud se stará pouze o úspěch, potom i když uspěje, nikdy nedosáhne trvalé radosti. Když se rozhlédne kolem sebe, okamžitě uvidí, že jsou jeho dosažení rozmetána. Ale jeho vlastní pokrok je jako semínko, které se stane rostlinkou a nakonec obrovským banyánovým stromem, který mu dá neustálý pocit uspokojení.