O činnosti v prázdnotě

Svět kolem nás vibruje energií a pohybem. Jak by také nevibroval, když je projevený a alespoň částečně pro nás viditelný. Pohyb vychází z ticha. Z nepohybu, který slouží jako podklad či jeviště pro hru zvanou život. A jak pravil kdysi dávno jeden mudrc „jak nahoře tak dole“.

   To stejné lze nalézt v každém z nás. Pohyb na povrchu naší bytosti, projevující se jako myšlenky, pocity či pohyb fyzického těla. A živé a nehybné ticho uvnitř, které je nekonečně silnější než jakákoli bouře na povrchu. Pokud se v něm člověk dokáže udržet, i když jej bouře vytahuje na povrch. Člověk je zvyklý pohybovat se v bouři na povrchu, i když to znamená být jen bezmocnou a nevědomou hříčkou vln. Jakmile ale jednou zakotví na dně, sebevětší vlny na povrchu pro něj nic neznamenají.

Kdysi žil ve starověké Číne jeden velmi významný a moudrý soudce. Ten soudce měl mnoho oddaných a upřímných pomocníků, ale nade vše si cenil svých dvou pobočníků. Jeden z nich býval známý válečník a kapitán císařské gardy. Tento pobočník sloužil svému soudci jako zvláštní vyšetřovatel a zatýkal vždy ty nejnebezpečnější zločince, protože byl o hlavu větší a mnohem silnější než většina mužů. Navzdory své velikosti byl mistrem meče a boje holýma rukama. Jednoho dne byl soudce přeložen do nového města a jeho pobočníci do něj cestovali s ním.

Po příjezdu se pobočník rozhodl zajít do místní veřejné tělocvičny, aby se protáhl po dlouhé cestě a pocvičil se v boji zblízka. Když do tělocvičny vešel, byla plná bojujících mužů. Pobočník viděl, že někteří z bojovníků jsou velmi dobří, a tak je začal obcházet a ptát se, zda by s ním někdo byl ochoten cvičně bojovat. Když ale místní muži viděli jeho zjizvené a svalnaté tělo, volné pohyby a pevný pohled v očích, nikdo se neodvážil. Nakonec mu poradili, že venku na lavičce sedí starý muž, který kdysi býval neporaženým mistrem boje holýma rukama. Sice již dávno nebojoval, ale snad prý bude ochoten s pobočníkem cvičit. Pobočník tedy vyšel ven a na lavičce našel menšího staršího muže, louskajícího suchá dýňová semínka, uložená ve vysušené tykvi.

Muž měl obličej plný vrásek s tmavýma usmívajícíma se očima, které se neustále dívaly někam do dáli, jakoby pobočníka ani neviděly. Muž na pobočníkův dotaz nijak neodpověděl, ale usmál se, odložil svá semínka a vešel bez jediného slova do tělocvičny. Oba muži se svlékli do bederních roušek a postavili se proti sobě. Menší muž se stále mírně usmíval a nezaujal žádný z bojových postojů, které pobočník znal. Pobočník jej tedy začal zkoušet pomalým sledem kopů a úderů. Muž nevyvíjel žádné zvláštní úsilí, ale vždy dokázal ránu těsně předtím, než dopadla, zablokovat. Pobočník proto zrychlil své útoky, až nakonec užíval všechny triky, které znal.

Celá tělocvična mezitím ztichla a užasle pozorovala ukázku bojových umění, jakou ještě nikdy neviděla. Pobočník zatím ucítil něco, co necítil už od dětství. Cítil strach. Strach z porážky. Viděl totiž, že jeho protivník bojuje beze strachu a bez úsilí. Že se stále mírně usmívá a pohybuje se jen málo, jakoby mu docházely síly, ačkoliv se ještě ani nezpotil. Pobočník se zadíval do těch tmavých, tichých a usměvavých očí a pochopil, že souboj nemůže vyhrát. Odskočil od muže a úklonou mu poděkoval za souboj. Muž se také uklonil a pozval pobočníka pohybem ruky ven před tělocvičnu. Oba muži pak spolu seděli venku na lavičce před tělocvičnou a sledovali rudé slunce zapadající za hory. Najednou se menší muž zeptal pobočníka: „Vidíš tu prázdnou a vysušenou tykev s mými semínky?“. Pobočník odpověděl: „Ano.“ A muž na to: „Jsem prázdný jako ta tykev. Když sedím, mluvím, spím, bdím či bojuji stále jsem prázdný. Když se mnou bojuješ, tak bojuješ sám se sebou. Porazit mě, by bylo jako porazit vlastní stín. Moje jednání se mnou souvisí jako semínka s mojí tykví. Až sním svá semínka, bude tykev zase prázdná, jako byla předtím, než sem do ní semínka dal“. Pak si muž schoval tykev do kapsy svých obnošených kalhot a odešel po prašné cestě směrem k městu.

   Tento příběh se možná nestal tak, jak jsem jej vyprávěl a dost možná se nestal vůbec. Ale popisuje věc důležitou pro každého duchovního hledajícího. Tou důležitou věcí je návod, jak být činný a zároveň naprosto tichý. Bohužel pro nás máme zvyk neustále přemýšlet a emotivně reagovat na nejrůznější vnitřní i vnější podněty. Tento pohyb uvnitř naší bytosti naše vědomí nepochybně rozptyluje. Nutnost konat ve vnějším světě nás navíc přivádí do kontaktu s lidmi, kteří podléhají stejné iluzi jako my. Zdálo by se tedy, že činnost sama vede na opačnou stranu než dovnitř naší bytosti. Naštěstí to tak úplně není. Činnost sama, ať už jakákoliv, není dobrá nebo špatná. Je to teprve reakce našeho vědomí, která určí, jaké znaménko, zda pozitivní či negativní, naše činnost získá. Pokud se naše vědomí při činnosti uklidňuje a prohlubuje, činnost se stává pozitivní, tedy duchovně přínosnou. Pokud se vědomí rozčeří a změlčí, činnost vede k duchovnímu ožebračení. Duchovní správnost našeho jednání nelze posuzovat logickou myslí, ani podle příjemných či nepříjemných pocitů, které v nás muže vyvolávat. Jediné skutečné správné jednání pochází z vnitřního ticha. Je-li ticho uvnitř, tak ego mlčí a mizí a člověk se stává nástrojem svého vyššího vědomí. Nelze „vymyslet“ co je duchovní a co ne. Lze se stát tichým nástrojem a konat. Cokoliv je z ticha vykonané, je dobré. Člověk žijící v tichu nemá otázky, které by potřeboval řešit. Otázky vznikají v mysli a z ticha na ně často nelze nijak odpovědět, protože ve skutečnosti vůbec neexistují. Je to jen vyjádření ega, které zaměňujeme za skutečnou skutečnost.

    Činnosti se nedělí na božské a nebožské. Nebo spásu zaručující či do pekla uvrhávající. Nebo karmu mazající či karmu tvořící. Toto dělení je pro hledajícího užitečné jen potud, pokud je jeho vědomí hlučné a on zatím nedokáže vnímat tichý podklad. Protože pomocí tohoto rozlišení je alespoň zhruba schopen rozlišit činnosti na ty, které jeho vědomí spíše rozčeří, než uklidní. Čím více ale dokáže konat z tiché bdělosti, tím menší má toto rozlišení cenu. Ticho uvnitř nás má silnou opozici. Je to naše vlastní ego, které nás k emocím a myšlenkám neustále ponouká, neboť jen díky nim existuje. Jednou z nejzáludnějších fint je třeba pocit osobní odpovědnosti či osobního vlastnictví. Přitom jak pravil jeden duchovní Mistr: „Vše je Boží dílo a já nemám právo mu jej jakkoliv kritizovat. Vše je dobré, neb to ve skutečnosti pochází od Boha. Není nic než On“. Naštěstí, pro nás nedokonalé hledající, existuje ještě jedna zkratka, jejíž hodnotu neumíme vyčíslit, dokud sami nepochopíme, jaký je rozdíl mezi konáním z ticha srdce a konáním z hluku vitálna či mysli. Tou zkratkou je dělat to, co po člověku chce jeho duchovní Mistr. Je-li to skutečný Mistr, tak cokoliv řekne, či udělá, je vždy z ticha a tudíž správné. Splnit jeho přání s nechutí je lepší, než neposlechnout vůbec. Splnit jej s radostí je víc, než splnit jej s nechutí či bez zájmu. Splnit jej v naprosté tichosti svého srdce je nejvíce, neboť v té chvíli člověk vrůstá do Jeho vize a dokonalosti.