Meditace na každý den "měsíc duben"

Duben
Dávej a dávej a dávej!
Brzy si uvědomíš,
že sebedávání není
tak přetěžký úkol.



1. dubna


Život potřebuje a chce vítězství, avšak vítězství, kterého dosahujeme ve světě zvuku, netrvá dlouho. Vítězství, jehož dosahujeme ve světě ticha, je věčné.

Ticho je přípravou, naší přípravou k Boží zkoušce. Boží Hodinu poznáme jen tehdy, když zůstáváme v tichu, když se ponoříme hluboko dovnitř. Neaspirující člověk Boží Hodinu nezná a nemůže znát. Jestliže v jeho životě zasvitne Boží Hodina, nedokáže si jí všimnout. Avšak hledající, který každý den půl hodiny nebo hodinu cvičí ticho, ví, kdy se Boží Hodina chystá udeřit. Bůh mu poví nejen to, kdy tato Hodina udeří, ale jako soukromý vychovatel mu také pomůže projít jeho vnitřní zkouškou.

Dávám zrození hluku hromu,
když vyzývám pýchu
noci nevědomosti.
Dávám zrození hlasu ticha,
když spím v srdci
světla své aspirace.



 2. dubna


Neprověřuj a nezpochybňuj zármutky světa. Prověřuj upřímnost svého pátrání po sobě samém.

Dokonalost světa je cosi velmi složitého. Doko-nalost znamená uspokojení. U hledajícího závisí uspokojení na jeho vlastním vnitřním pokroku. Jeho vnitřní pokrok závisí na tom, kolik míru přijal a kolik nebožských věcí dokázal odhodit ze svého vnějšího života. Ať se podívá, s kolika málo věcmi dokáže žít na zemi. Je-li upřímným, oddaným a zasvěceným hledajícím, pak jeho seznam bude mít jen jedinou položku: uspokojení Boha.

Ten, kdo žije prostý,
Boha milující život,
je vybrán Bohem samým,
aby pro Něj bojoval
proti nenasytné
noci nevědomosti.



3. dubna


Dokonalost je náš vnitřní a vnější pokrok, a tento vnitřní a vnější pokrok nám dává bezmeznou blaženost.

My všichni jsme hledající. Pro nás tedy dokonalostí světa není nic jiného než uspokojení Boha. Musíme však vědět, že k uspokojení Boha nedojde v celém lidstvu najednou. Ne, objeví se v jednotlivcích, v jednom po druhém. Dnes zasvitne ve vás, zítra v někom jiném a pozítří ve třetím člověku. Každý začíná svou cestu u svého vlastního života. Ví, jak mnoho trpěl strachem, pochybami, obavami a dalšími nebožskými vlastnostmi. Pak přijde doba, kdy spatří, že tyto vlastnosti jsou velmi řídké počtem a velmi omezené ve schopnostech. Pozná tak, že udělal značný pokrok. Tento pokrok není ničím jiným než dokonalostí v jeho životě.

Dělej zdravé volby.
Dokonalost
bude tvá.



4. dubna


Mým nedokonalým darem Bohu je včerejšek, včerejší zkušenost. Božím dokonalým darem mně je dnešek, dnešní uskutečnění.

Každý jednotlivec dosáhne dokonalosti v Boží zvolené Hodině. Možná to nebude dnes ani zítra, avšak Bůh má svou zvolenou Hodinu pro každého. Tato zvolená Hodina závisí zcela na našem vnitřním pokroku. Pláčeme-li nanejvýš upřímně, pak můžeme Boží Hodinu urychlit. Pokud měla přijít zítra, může nadejít již dnes. Boží Hodina zcela závisí na naší aspiraci a vnitřním pláči. Je-li náš pláč intenzivní, tehdy Bůh urychlí náš pokrok, který je naší neustálou dokonalostí. Dokonalost světa musí nadejít v Boží zvolené Hodině.

Dokud tvé srdce
cítí rosu naděje,
Bůh se bude před tebou objevovat
se svou spásnou Milostí.



5. dubna


Pochybnost si zaslouží být více nemilována než smrt. Proč? Protože když pochybuješ sám o sobě nebo o Bohu, je to skutečný začátek tvého spěšného konce.

To lidské v nás cítí, že jsme buď nejnižší, anebo nejvyšší. Když se ztotožňuje s nejnižším, říká: „Jsem zbytečný, nejsem nic.” Tímto způsobem vystupuje do popředí vitálno a snaží se získat sympatii. Avšak pokaždé, když přijdou pochyby a my máme pocit, že nejsme Božím nástrojem, dochází nám naše vlastní kapacita. Jak často o sobě pochybujeme, snižujeme se, ubíjíme se! V okamžiku, kdy pochybujeme o tom, že uvnitř nás je Bůh, na zlaté tabulce našeho srdce se objeví tmavá skvrna. Když nemilujeme sami sebe, tvář slunce je zahalena mraky. V okamžiku, kdy snižujeme svou schopnost a pochybujeme o sobě, v okamžiku, kdy zapomeneme, čím věčně jsme, v tu chvíli jsme milióny mil vzdáleni od pravdy. Milujeme sami sebe jen tehdy, když máme pocit, že jsme čehosi dosáhli, nebo když cítíme, že zítra či pozítří něco uděláme. Toto je to lidské v nás.

Jaký je smysl mého dosažení,
mám-li strach, že zítra
si někdo povede lépe
než já?



6. dubna


Pochybnost je ta nejhorší nečistota v lidské mysli.

Bůh je naší nejvyšší součástí, naší nejosvícenější součástí. Když my jako jednotlivci vstoupíme do svého nejvyššího vědomí a víme, že jsme ve všem, patříme všemu a jsme pro vše, tehdy o sobě nepochybujeme. V tu chvíli jsme vším, kdo tedy může o kom pochybovat? Ztělesňujeme Boha a chceme Boha odhalit a projevit, a tak dokonce ani nesníme o zmenšování své schopnosti. Spontánně ztělesňujeme a odhalujeme božské. Když ta skutečná, ta nejvyšší, ta nejosvícenější část v nás vyjde na povrch, tehdy doopravdy milujeme sami sebe. Milujeme sami sebe, neboť víme, kdo jsme. Láska není jakýsi vnější pohyb nebo čin. Láska je život, a život sám je spontánní nektar a blaženost. Nejvyšší v nás, jenž je nekonečnou blažeností, nás miluje nekonečně více, než milujeme sami sebe.

Můj Pane,
nauč mě jen jedno:
jak milovat svět právě tak,
jako Ty miluješ mne.



7. dubna


Vnitřní poslušnost je vědomé rozpoznání vlastního vyššího života, vyšší skutečnosti, vyšší existence.

Vnitřní poslušnost je ta nejvyšší ctnost. Vnitřní poslušnost je dosažení naší pravé vědomosti. Když jsme poslušní vyšším principům, vyšším zákonům, milujeme. Když milujeme, stáváme se. A když se stáváme, poznáváme, že věčně jsme Věčným Nyní. Nasloucháme Vnitřnímu kormidelníkovi, který vede náš osud, tvaruje nás a utváří svým vlastním Způsobem. Hledající se vždy snaží poslouchat svůj vnitřní hlas. Avšak velmi často vytvoří hledajícímu nepředstavitelné problémy špatný hlas. Jak hledající rozliší skutečné od neskutečného, správné od špatného? Upřímný hledající dokáže rozpoznat špatný hlas, když si všimne, že hlas chce, aby z jeho poselství získal uspokojení určitým způsobem, s určitými výsledky. Jestliže mu hlas dává pocit, že získá uspokojení jen tehdy, pokud zasvitne vítězství, jen pokud přijde úspěch, pak ví, že je to špatný hlas. Bude-li se na konci jeho činnosti tyčit porážka a hledající bude odsouzen ke zklamání, pak musí poznat, že to byl špatný hlas. Pravý hlas, božský hlas, bude jen inspirovat hledajícího ke správným činům. Pravý hlas nikdy nedbá o výsledky jako takové.

Každá božská myšlenka,
která k tobě přijde,
přijde k tobě bez selhání
jako východ slunce.


 

8. dubna


Nemysli na výsledek. Tvá upřímná snaha sloužit Bohu je to, co se nejvíc počítá. Ta sama o sobě je tím největším dosažením.

„Máš právo na čin, ne však na jeho plody.” Toto je poselství Bhagavad Gíty. Plody činu přicházejí buď v podobě úspěchu, nebo v podobě neúspěchu. Avšak ani úspěch, ani neúspěch není naším konečným cílem. Naším cílem je pokrok. Dnešní úspěch se zítra rozplyne v bezvýznamnosti. Bereme-li život jako píseň postupného pokroku, pak je život neustálým uspokojením. Vidíme-li jej však očima úspěchu či selhání, pak bude okamžitě zkoušena naše trpělivost. Dnes nezískáme jeden druh úspěchu; zítra se budeme snažit získat jiný. A pokusíme se jej získat za každou cenu, jakýmikoli prostředky – nízkými nebo čestnými – neboť vše, co chceme, je něco k uspokojení naší okamžité potřeby. Avšak naše okamžitá potřeba není naše potřeba věčná. Naší věčnou potřebou je pokrok.

Dnešní rostlinky selhání
vyrostou zítra ve stromy úspěchu.
Trpělivost zdola a Soucit shůry
mohou učinit a snadno učiní
nemožné.


9. dubna


Aspirace spaluje vnější nečistotu a nedokonalost a současně pročišťuje vše, co ruší naše vnitřní vědomí.

Jakmile byl ve vás zažehnut plamen aspirace a hoří nanejvýš účinně, musíte jej nechat plně planout. Uvidíte, že vnější svět, rušivý svět, je ve skutečnosti hluboko uvnitř vás. Tehdy to, co má být přeměněno, bude přeměněno. Není žádný jiný způsob, jak bojovat proti vnějším rušivým vlivům, než udržovat plamen aspirace neustále planoucí.

Medituj s největším nadšením,
chceš-li učinit ten nejrychlejší pokrok
ve svém srdci aspirace
a ve svém životě zasvěcení.



10. dubna


Člověk ve své podstatě není ošklivý. Avšak těžké je pro člověka jevit se krásným, neboť ztratil spojení se svou duší, dítětem Veškeré Krásy.

Dokážete-li vidět božské kvality v druhých – dokážete-li vidět v každém člověku božské dítě, překrásnou květinu nebo hořící svíci, symbolizující vzestup plamene aspirace – budete plní radosti. Vidíte-li v lidech někoho se modlit a meditovat anebo vidíte-li v nich nejzářivější, božské dítě, budete plní radosti. Vidíte-li v člověku božské, pak vaše síla, inspirace a aspirace vzroste. V okamžiku, kdy si myslíte, že v někom vidíte nebožskou kvalitu, ciťte, že celá vaše dlaň je od inkoustu. Jste zašpinění. Inkoust můžete smýt dobrou myšlenkou. Avšak dotknete-li se inkoustu znovu, přestože jste si ruku již jednou umyli, bude opět umazaná a černá.

Každá oduševnělá myšlenka
je nejen očiš`ovačem života,
ale i šiřitelem Boha.



11. dubna


Každý den je obnovením života. Každý den je znovuzrozením našeho vnitřního ujištění, že každý jednotlivec je vybraným nástrojem Nejvyššího pro odhalení a naplnění nekonečné Božskosti zde na zemi.

Jestliže v druhých nehledáte záporné vlastnosti, automaticky do popředí vystupují vlastnosti kladné. Je to tak: buď máte člověka rádi, anebo ho rádi nemáte. Pokud někoho nemáte neradi, automaticky ho máte rádi. Je to buď tak nebo tak; není nic mezi tím. Mysl v každém okamžiku myslí buď na cosi pozitivního a tvůrčího, anebo na cosi negativního a ničivého. A tak nejlepší je vidět v ostatních to kladné. Vidíte-li vědomě to kladné, pak negativní kvality nemohou vyjít do popředí.

Dříve než tvá mysl
změní tvou myšlenku,
můžeš svou myšlenku vyslat,
aby změnila svět.



12. dubna


Jak může být tvé srdce bez ustání zaplaveno uspokojením aspirace, když vědomě necháváš svou mysl, aby byla zahalena do temných podezření?

Měli byste vždy naslouchat své vyšší části. V této chvíli je vaše mysl nadřazená vašemu fyzickému a vitálnu. Když vás mysl požádá, abyste něco udělali, fyzické to okamžitě udělá, vitálno to udělá. Avšak stejně tak je srdce nadřazené mysli. Mysl pochybuje a podezřívá; nemá jednobodovou aspiraci pro určitý cíl, zatímco srdce získává světlo a osvícení od duše. Proto je srdce výše.

Cvič svou mysl k poslušnosti.
Cvič svůj život k odevzdání
tvému srdci.
Štěstí bude tvým trvalým
vlastnictvím.



13. dubna


Největším neštěstím, jaké může potkat lidskou bytost, je ztratí-li svůj vnitřní mír. Žádná vnější síla ji o něj nemůže oloupit. Jsou to její vlastní myšlenky, její vlastní činy, které ji o něj oloupí.

Jak může člověk skutečně nalézt vnitřní mír? Po praktické stránce, nic od druhých na fyzické úrovni neočekávejte. Prostě dávejte a dávejte a dávejte, tak jako matka, která svému dítěti dává vše, protože ví, že její dítě jí nemůže dát nic na oplátku. Neočekávejte od světa nic; jen svět milujte a nabídněte mu svou schopnost, své vnitřní bohatství, svou radost. Vše, co máte, dejte světu bezpodmínečně. Pokud od světa něco očekáváme, budeme se cítit bídně, neboť svět nám neporozumí, svět o nás nebude dbát. A tak pokud dokážeme něco učinit bezpodmínečně, tehdy budeme mít mír mysli.

Abys završil
zlatý sen o míru,
nesobecky služ
a bezpodmínečně miluj.



14. dubna


Tím nejvyšším poznáním je poznání o naší vědomé, neustálé a současně vše přesahující jednotě s Vnitřním kormidelníkem.

Pokud očekáváme, budeme vždy zklamáni. Měli bychom jednat jen proto, že si Bůh přeje, abychom něco učinili. Měli bychom cítit, že jsme Jeho nástroji a On působí v nás a skrze nás. Když budeme jednat nebo mluvit jen proto, abychom potěšili Boha způsobem Jemu vlastním, bez očekávání, jen tehdy přestaneme zakoušet zklamání.

Dáš-li Bohu
nejdražší poklad svého srdce,
odevzdání,
pak ti Bůh věnuje
nejdražší poklad své Vize,
Mír.



15. dubna


Ve svém vnějším životě můžeme být více vědomí jen tehdy, pokud budeme cítit, že vnější život nemá žádného bytí bez vnitřního života, života vnitřního světla. Vnitřní život je základ. Není-li spolehlivý základ, pak nemůže být nadstavba pevná a trvalá.

Časně ráno, když zasvitne den, musíme cítit, že Bůh je v našem životě na prvním místě. Deset minut, patnáct minut nebo půl hodiny musíme vzývat Boží přítomnost. Přítomnost Boha je všude neustálá, avšak když cítíme, že Bůh je někdo jiný, někde jinde, pak Jej musíme vzývat z nejvyšších Nebes. Cítíme-li, že Bůh je již uvnitř nás, avšak leží tak hluboko, že Jej nedokážeme vidět ani cítit, pak se musíme k Bohu modlit, aby vyšel do popředí. Buď musí hledající vzývat Boha z vnějšku, anebo musí vynést do popředí Boží vnitřní přítomnost. Když pocítí Boží přítomnost, ucítí, že jeho život je v bezpečí, neboť Boží přítomnost znamená Boží nekonečnou Sílu, nekonečné Světlo.

Dokud nebudeš aspirovat,
budeš vždy nucen
zůstat vězněm zmatku.



16. dubna


Cítit nepřítomnost ega je stejně obtížné, jako vidět v sobě neustálou Boží přítomnost.

Zloděj žádost v nás chce být veliký jako oceán, když jej však někdo přivede k oceánu a poví mu, aby do oceánu skočil, vyděsí se k smrti. Jestliže aspirujeme, nikdo nás nebude muset přivádět k moři. My sami přijdeme a skočíme do moře a začneme plavat. Ego způsobuje, že se chceme stát něčím nesmírným, nemá však vnitřní odvahu. Máme-li aspiraci, máme vnitřní odvahu. Víme, že se neutopíme, naopak, budeme osvíceni.

Podle úsměvu vnímavosti
tvého srdce
se Bůh pokouší a pokouší
projevit sám sebe v tobě a skrze tebe
velmi neobyčejným způsobem.



17. dubna


Třebaže pravidelnost v duchovním cvičení se může zdát mechanická, je neustálým požehnáním shůry a ukazuje vyvinutí určité vnitřní síly.

Nemůžeme meditovat dvacet čtyři hodin denně. Musíme chodit do práce nebo do školy. Ale zatímco odpovídáme na dotazy svého nadřízeného, můžeme cítit živoucí přítomnost naší vnitřní bytosti. Můžeme cítit přítomnost božského dítěte, božskou přítomnost, která nás vede. Tento vnitřní pocit je zaplaven světlem, mírem a blažeností. Jak si můžeme vyvinout tento vnitřní pocit? Nemůže k tomu dojít přes noc. Je to jako sval. Abychom si vypěstovali sval, musíme denně cvičit. Také v duchovním životě, budeme-li cvičit denně, pravidelně, oduševněle, pak si musíme vyvinout tuto vnitřní schopnost. Dokonce i když budeme mluvit o světských věcech, neztratíme své vnitřní bohatství, které jsme získali během své meditace časně ráno.

Bůh od tebe na samém počátku
neočekává v ničem mistrovství,
avšak očekává od tebe ve všem
tvou oduševnělou ochotu.



18. dubna


Děláš-li správnou věc, nakonec inspiruješ ostatní, aby dělali správnou věc.

Víme, že je pro nás skutečně obtížné učinit malý pokrok v duchovním životě, ve svém vnitřním životě i ve svém životě vnějším. Musíme tedy mít nekonečnou trpělivost, abychom spatřili malou přeměnu v lidské povaze nebo v lidstvu jako celku. Nesmíme ztrácet trpělivost. To, že naši sousedé a přátelé nenásledují duchovní život, neznamená, že bychom se měli vzdávat. Musíme vědět, že byla doba, ať už v této inkarnaci anebo v inkarnacích předešlých, kdy také my jsme možná byli jako oni, nebo snad ještě horší. Musíme se snažit pomáhat lidem s myšlenkou, že kdysi jsme byli i my neaspirující, neduchovní, ale pak jsme se Boží Milostí stali duchovními. Možná si nejsme vědomi toho, kdo nám ve skutečnosti pomohl. Byl tu však někdo, kdo nám pomohl v naší duchovní cestě, v našem vnitřním probuzení. A tak se i my pokusíme inspirovat druhé. Získá-li od nás inspiraci jediný člověk, stačí to.

Jak inspirovat druhé,
když tě opouští inspirace?
Vyprávěj o zářivých slunečných dnech,
které jsi uvnitř sebe bezpočtukrát viděl.
Ostatní možná neměli nikdy
ani jediný slunný den.



19. dubna


Jak mohu být lepší lidskou bytostí, když nemyslím na Zdroj?

Kdo vás činí dobrými? Kdo vás činí lepšími? Kdo vás činí nejlepšími? Kdosi, kdo je nekonečně lepší než vy, a to je Bůh. Když z nitra vyvstane nezbytnost, můžete být dobrou lidskou bytostí; můžete pomáhat ostatním lidem. A kdo vám dává inspiraci a aspiraci pomáhat lidstvu? Bůh. V okamžiku, kdy se chcete stát lepší lidskou bytostí, musíte nabídnout své dobré kvality: svou upřímnost, svou pokoru, svou lásku k lidstvu. Tyto dobré kvality přicházejí jen od jediné bytosti, a tou je Bůh. Chcete-li rozdávat, nejprve musíte získat od někoho, kdo již má v nekonečné míře. Nezískáte-li nic, jak byste chtěli rozdávat? Jak by to bylo možné?

Sebekritika není cestou,
která vede k sebedokonalosti;
stejně tak ani sebelichocení.
Jen skrze vědomé
uvědomování si sebe sama
dosahuje hledající svého cíle.



  20. dubna


Člověk se nemusí zříci vnějšího života, aby mohl učinit duchovní pokrok. Musí jen jít hluboko do nitra. Pak se musí podívat, kolik z vnějšího života je skutečně nezbytné pro to, aby vedl duchovní život a dosáhl realizace Boha.

Je mnoho hloupých, zbytečných věcí, které v obyčejném životě děláme, jež musíme odložit. Zároveň je v našem vnějším životě mnoho věcí, kterým říkáme povinnosti, oduševnělé povinnosti. Když však vstoupíme do nejhlubšího duchovního života, tehdy nemáme žádnou povinnost. Než dosáhneme tohoto stupně, musíme plnit určité světské povinnosti. Jde-li však o volbu mezi vnějším a vnitřním životem, musíme věnovat více pozornosti životu vnitřnímu. Pak budeme mít stálou radost, mír, lásku a sílu. Tehdy dokážeme přeměnit cokoli, co není ve vnějším životě nezbytné. Avšak jsou věci, které jsou ve vnějším životě nanejvýš důležité a které musíme přijmout. Věcí, kterých se ve vnějším životě máme vzdát, se vzdáme. Musíme svůj život zjednodušit. Bůh je velmi prostý; my jsme složití. Uvnitř prostoty je čistota; uvnitř čistoty je božskost.


Můj Pane,
toto je má upřímná modlitba:
Prosím, nevyplňuj mé touhy.
Jen projev sám sebe ve mně a skrze mě.
Nechci od Tebe nic kromě čehokoli,
co mi chceš dát Ty.



21. dubna


Medituji na Boha ne proto, že mi Bůh dá vše, co chci. Medituji na Boha, protože Bůh mi dá jen to, co potřebuji.

Opravdový duchovní hledající cítí, že mezi vnitřním světem a vnějším světem existuje spojení. A ještě cosi jiného cítí. Cítí, že jen tehdy, když sytíme vnitřní svět, může mít vnější svět svůj pravý smysl. Tělo je vnější svět. Tělo sytíme třikrát denně bez vynechání. Děláme to a budeme to dělat nadále, dokud nevydechneme naposledy. Kromě toho je však hluboko uvnitř nás božské dítě, zvané duše. Abychom udrželi tělo naživu, jíme, avšak abychom pomohli duši, abychom naplnili její božské poslání na zemi, na to čas nemáme. Dokud a pokud nebude naplněna duše, která je vědomým představitelem Boha v nás, nemůžeme být nikdy naplněni ve svém vnějším životě.

Nedodržíš-li časně ráno
svou schůzku s Bohem,
pak po celý den budeš požehnán
hořkým zklamáním.


22. dubna


Nesnaž se k Bohu přistupovat svou uvažující myslí. Možná to jen podnítí tvé intelektuální pochody, představy a domněnky. Snaž se přiblížit k Bohu svým plačícím srdcem. Probudí to tvé oduševnělé, duchovní vědomí.

Známe-li božské umění koncentrace, známe-li božské umění meditace, známe-li božské umění kontemplace, snadno a vědomě můžeme sjednotit vnitřní a vnější svět. A k našemu největšímu údivu spatříme, že vnější svět, který je nyní plný složitosti, nesouladu a tak dále, se musí stát harmonickým, prostým, přímočarým a opravdovým. Vnitřní život má schopnost zjednodušit složitosti života vnějšího. Vnitřní svět a vnější svět musí jít společně. Co se jinak stane? Vnitřní život bude muset čekat tisíciletí, aby širému světu nabídl Boží Pravdu, a život vnější bude muset po tisíciletí zůstat pustou pouští.

Každá oduševnělá modlitba
a každá nadšená meditace
dokáže vytvořit a bez selhání vytvoří
obra jistoty
v životě hledajícího Boha.



23. dubna


Lidé mají mnoho snů, avšak já mám jen tři: dokonalý mír mezi duší a tělem, naprostou přeměnu své přirozenosti a úplné uspokojení v celém Božím stvoření.

Mezi vnitřním a vnějším světem je bezpochyby spojení. Toto spojení musíme vědomě cítit a nakonec se musíme tohoto spojení dotknout a posílit ho odhodláním naší duše a zasvěcenou službou a ochotou těla. Nyní tělo poslouchá mysl. Když mysl řekne: „Jdi tudy,” tělo jde. V příštím okamžiku mysl řekne: „Ne, ne, ne! To je špatná cesta. Jdi někudy jinudy!” a tělo poslechne. Takto je tělo svázáno omezeními. Avšak daleko za říší mysli je duše. Duše je zaplavená světlem. Jestliže se vědomě snažíme mít volný přístup k vnitřní bytosti, k duši, pak světlo duše přirozeně vyjde do popředí a bude nám v každém okamžiku pomáhat vypořádat se s plíživou temnotou v nás i kolem nás. A nakonec spatříme, že jsme buď přeměnili temnotu ve světlo, anebo jsme se ocitli milióny a milióny mil daleko od temnoty a koupeme se v moři nekonečného světla.

Přání mé duše:
Mé tělo se stane
dokonalým nástrojem Boha.
Přání mého těla:
Má duše bude vždy vedoucím
a vždy odpouštějícím kapitánem mého těla.



24. dubna


Pro pravého hledajícího pravdy je vnitřní život a vnější život jedním, a tento život má jen jediné poselství: Bůh je na prvním místě, duchovnost je na prvním místě.

Jestliže bude fyzické tělo naslouchat duši a ne pochybovačné, pochybující a rafinované, složité, ničivé, neaspirující mysli, pak bude spojení mezi vnitřním světem a vnějším světem neustále posilováno a navzájem se budou doplňovat. To znamená, že vnitřní svět bude potřebovat svět vnější jako svůj kočár a vnější svět bude potřebovat svět vnitřní jako svého kočího. Je-li kočár bez kočího, je k ničemu, protože bez kočího se nemůže hýbat. Stejně tak, je-li kočí bez kočáru, je také zbytečný. A tak jsou potřební oba, kočí i kočár. Jsou stejně důležití. Podobně, vnější život a vnitřní život mají stejný význam.

Vnější život je tělo,
vnitřní život je srdce.
Co může jeden dělat bez druhého?
Kamkoli jde jeden,
druhý musí následovat.



25. dubna


Ten, kdo přijal duchovnost v nejpravějším smyslu slova, musí nejprve cítit, že Bůh je jediná skutečnost. Tehdy spatří, že Boží stvoření nemůžeme od Boha nikdy oddělit.

Duchovní aspirant, který pláče po Bohu, neustále roní oduševnělé slzy a snaží se sjednotit s Bohem, cítí, že Bůh je v nejvnitřnějších skrýších jeho srdce. Nemusí odejít do himálajských jeskyní, aby realizoval Boha. Jeho Bůh žije uvnitř něj. Cítí, že protože Bůh je uvnitř něj, je uvnitř něj i Boží stvoření. Duchovní člověk vždy cítí, že celé Boží stvoření je jeho domovem.

Mé srdce ví,
že dokonalá dokonalost může přebývat
jen v mém životě
vědomého zrcadlení Boha.



26. dubna


Služba je seberozpětí. Upřímný hledající slouží právě proto, že ví, že není a nemůže být nic jiného než služba. Když slouží aspirujícímu lidstvu, je to proto, že mu jeho vnitřní nezbytnost přikazuje, aby sloužil.

Služba je velmi často nesprávně chápána. Máme pocit, že když budeme sloužit, musíme sloužit každému a všem, bez rozdílu. Avšak v duchovním životě víme, že sloužit musíme jen těm, kteří jsou připraveni službu přijmout. Nejsou-li připraveni, naše služba nebude pochopena. Jestliže někdo tvrdě spí a vy se ho budete snažit probudit, protože vidíte, že již vyšlo slunce, může se rozzlobit nebo bude rozladěn. Možná řekne: „Jaké máš právo rušit můj vzácný spánek?” Jen pokud sloužíme někomu, kdo si přeje být probuzen nebo kdo je připraven být probuzen, někomu, kdo chce světlo či kdo světlo potřebuje, může být naše služba správně využita.

Miluj Boha,
abys potěšil sám sebe.
Služ Bohu,
abys potěšil Jeho.



27. dubna


Tvá oduševnělá trpělivost je první příčkou na žebříku tvého plodného míru.

Svět je stále na milióny mil vzdálen od světového míru. Ale to, že nevidíme skutečnost najednou, není žádný důvod, abychom se dali odradit. Než se rozbřeskne den, je tma. Když se díváme na temnotu, která je všude okolo, a ztotožňujeme se s ní, je pro nás téměř nemožné udržet si víru, že jednou bude světlo. Avšak na konci tunelu je světlo. Na konci temnoty je světlo.

Neboť tvá mysl je klidná a tichá,
tvá naděje v prosazení světového míru
nezůstane nenaplněným snem.



28. dubna


Až skončí věk rozumu, srdce míru zaplaví celý svět.

V této chvíli země světa nerozumí jedna druhé a některé z nich jsou, velmi mírně řečeno, nebožské. Hluboko v nich je však vnitřní volání. Každý národ doufá, že jednoho dne bude mít mír, světlo a jednotu. Mír, světlo a jednota nepochybně vejdou do světové arény právě proto, že každý národ je zaplaven nadějí. Tato naděje dneška bude proměněna v trvající uspokojení zítřka jen tehdy, budeme-li věřit v naději, vrůstat do naděje a v každém okamžiku vdechovat vůni a krásu naděje.

Vskutku,
volba lidské božskosti je dokonalá.
Touží vidět všechny hledající,
jak žijí společně jako dobří členové
jediného světového společenství.



 29. dubna


Čin můžeme vykonat, aniž bychom se zeptali Boží Moudrosti, avšak prosíme-li Boží Moudrost, aby nás vedla, a poté jednáme, tehdy je to Boží zodpovědnost.

Abych začal svou duchovní cestu, potřebuji Boha Odpuštění. Nejprve se musím zbavit své nebožské existence. Veškeré nebožské myšlenky a nebožské skutky, které mám v sobě, vše, co je ve mně neaspirující a neinspirující, musím odložit. A k tomu potřebuji Boží Odpuštění. Bezpočtukrát jsem se dopustil himálajských omylů. Neodpustí-li mi Bůh nebožské věci, které jsem učinil během let, jak potom mohu kráčet po duchovní cestě, sluncem ozářené cestě? Jen pokud mi Bůh odpustí, mohu celým srdcem vstoupit do duchovního života. A tak abych mohl začít, potřebuji Boží Odpuštění.

Můj Milovaný Pane Nejvyšší,
jsem pouští své touhy.
Nemůžeš být Ty
Řekou svého Odpuštění?




30. dubna


Každý hledající musí dát Nejvyššímu to, co je v něm nejlepší.

V každém okamžiku jsem buď napadán špatnými myšlenkami, nebo inspirován myšlenkami dobrými. Když jsem napaden špatnou myšlenkou, pokusím se ji odhodit. Když jsem inspirován dobrou myšlenkou, pokusím se ji rozvinout a rozšířit ji. Když časně zrána začnu meditovat, přijde-li jedna dobrá myšlenka, pokusím se ji zvětšit. Řekněme, že je to myšlenka na božskou lásku – ne lidskou, emocionální lásku, ale božskou, univerzální lásku – „Miluji Boha, miluji celé Boží stvoření.” Tuto myšlenku mohu rozšířit. Mohu myslet na lásku jako na svůj ideál, na svůj konečný Cíl. Jestliže tímto způsobem myslím na božskou lásku, univerzální lásku, transcendentální lásku, tehdy se ztotožňuji s Cílem samotným.

Požádej svou mysl, aby byla
dítětem osvícení
a ne kupcem zmatení.